Vajíčka

Nebyl tu muž, co by postavil dům, zasadil strom…., ale jen tak mimochodem stačil zplodit syna. No nic, to je jiný příběh.
Táta opravil malý domeček po stařence, co nám pozemek prodala. Nic moc, jen záchod, jedna místnost a jedna elektrická zásuvka. Nám s Jarečkem to ale stačilo. V létě jsme sem utíkali z naší těsné garsonky a občas se k nám přidala i „teta“ Marta. To jel potom Jareček rád, protože s Martou je vždycky sranda. 
No a byla to právě Marta, která nás seznámila s naší sousedkou, paní Šrámkovou. 
Já na to prostě nemám žaludek, pozdravím a tím má družba se sousedy končí, jenže Marta ne. Natáhne se přes plot, pak ho dokonce obejde a : “Vy máte ale krásné jahody!“
„Jen si vezměte,“ nabízí jí zcela neznámá paní.
„A máte taky krásný hrášek, čím ho hnojíte?“
„Nehnojím, jen okopávám. “ 
„A neukázala byste mi jak? “
Pffff! (to jsem vyprskla, ale snažila jsem se to rychle zamaskovat).

Marta v životě v ruce nedržela nic jiného než tužky a štětce!
Ale paní Šrámková už byla její. 
Marta si ji omotala okolo prstu. Čím? Svým zájmem.
Od té doby jsme měli denně čerstvá vajíčka, občas bábovku nebo koláčky, jahody, kedlubny, maliny, rybíz a ještě nám udržovala zahradu, když jsme dlouho nemohli přijít. Je to prostě terno, taková bezva sousedka. Navíc byla ochotná, jako jedna z mála v mém okolí, hrát si dobrovolně s Jarouškem. Kde se v ní bere ta odvaha a síla nevím, ale Jarda ji miluje. A já si mohla aspoň občas vypít v klidu kafe, nebo dokonce přečíst noviny!

Paní Šrámková musela do nemocnice. Soused z druhé strany, který ji vždy vypomáhal, už nežil a tak poprosila mne. Doufala jsem, že to zvládnu, hodně jí dlužím.
„Takže slepicím zrní, králíkům trávu a vodu a občas zalít jahody,“ vypočítávala jsem na prstech.
Přikývla, „aby měl Jaroušek co mlsat.“
Dostala mne.
To, že jsem slepicím vnucovala pouze trávu a vodu si na mně musely vykdákat, to by nebyl takový problém, že jsem králíkům nasypala do misek zrní, to jim taky jen prospělo, ale nastaly i horší komplikace.
„Dámo, vaše slepice chodí snášet na mou zahradu,“ volal na mne postarší pán, který se nastěhoval do baráčku po zemřelém sousedovi.
Nemám ráda sousedské kamarádčofty a Marta tu nebyla.
„Nemám slepice!“ odsekla jsem.
„Ale jo, máte, komu jste teď byla sypat zrní?“ nedal se, dotěra jeden!
„Králíkům,“ přiznala jsem se.
„No tak, měla byste si na to dát pozor, je nesmysl krmit slepice, když ty vám potom zanášejí k sousedům, já vaše vejce nepotřebuji.“
„Jasně, máte svoje!“ sykla jsem naštvaně a zrudla, protože mi hned došla trapnost té odpovědi. Začala jsem koktat. 
„To… to není můj dům, ani moje slepice, ani moji králíci….“
„?“ Otazník v jeho očích řval, ale za ním se tlačil smíšek.
Jaroušek si mezi tím všiml, že pán drží kosu, asi sekl trávník, než narazil na problém s vejci a slepicemi. 
Jarda se jal podivný nástroj zkoumat. Moc zblízka.
Pán rychle pochopil situaci. „Máte šikovného klučinu,“ řekl a zvedl ostří kosy do výše. Pověsil ji vysoko na strom. 
Právě včas. 
„A jak tak koukám hodně čiperného“ dodal s úsměvem. „ Nechtěl bys mi mladý muži posbírat trávu na vozíček? Mohl bys potom nakrmit králíčky!“ dodal ještě záhadně.
Jaroušek se mohl přetrhnout.
„Promiňte, jmenuji se Malásek a koupil jsem to tady před měsícem,“ řekl a rozpřáhl se dokola, „je tu opravdu krásně.“
Přikývla jsem nezávazně.
Asi čekal víc.
„A vy?“
„Co já?“
„A vy se jmenujete?“
„Jo,“ nedala jsem se.
Pochopil. Zasmál se.
Měl příjemný úsměv. Škoda, že už je mu přes šedesát. Nejmíň.
„Jmenuji se Lenka a nebydlím tu, moje parcela je až ta druhá. Já jen krmím slepice a králíky paní Šrámkové, která je v nemocnici.“
„No snad se brzy uzdraví,“ povzdechl. „Tak co uděláme s těmi slepicemi?“ zeptal se, ale byla to jen řečnická otázka. Při těch slovech vyrazil automaticky ke kurníku a ke králíkárně. Jeden pohled mu stačil. Pokýval hlavou.
„Nechcete, abych to vzal za vás?“
Pokrčila jsem rameny.
„Víte, slepice se nejen krmí, ale taky se jim musí sbírat vejce,“ řekl a hmátl rukou do jakéhosi hnízda v kurníku. Vytáhl odtamtud dvě bílá vajíčka.
Zírala jsem jako u vytržení.
„Některé slípky jsou mršky, nechtějí snášet do plného hnízda, tak chodí k mému plotu.“
„To mě nenapadlo…“ byla jsem skoro v šoku.
„Co, že slepice snáší vejce? A kde si myslíte, že se berou?“ zasmál se.
„V obchodě!“ odsekla jsem. 
Zase jeden, co ho baví poučovat.
„No jo, v obchodě,“ vrčel a vybíral králíkům zrní z misek, sypal ho slípkám a králíkům za odměnu naházel posečenou trávu. 
Jarda, ten malý zrádce, mu statečně pomáhal. 
A králíci, nevděčníci, žrali jak blázni. Mohli se po té blbé trávě utlouct. 
Ať prasknou!
Stála jsem tam jako puška, co neví, že vejce lezou slepici ze zadku. Já si to ale fakt neuvědomila. Paní Šrámková říkala krmit -ne sbírat!
Od té doby mám nového kamaráda, který dokáže zabavit Jardu skoro tak dobře, jako můj táta. A bere si ho ještě raději. Asi je v důchodu a děsně se nudí. Jinak si to nedovedu představit.

Z celé příhody mi vyplynulo jedno poučení : Nabídneš-li pomocnou ruku, pamatuj, že ti z toho plyne nejen krmení slepic, ale taky vajíčka. 
A to je docela dobrý obchod, ne?

Když jsem to všechno vypravovala paní Šrámkové, smála se tak, že jí praskl steh. Naštěstí jen jeden, takže ji z nemocnice pustili podle původního plánu.