Toužím po mladém těle!

Kamila mi tu sladkou novinku oznámila večer. Stavovala se u nás prý jen tak, ale už ve dveřích poznala, že se jí v očích lesknou slzy dojetí, které se odráží od třpytu drobného kamínku. Dala si dvojku bílého a šťastně si točila kroužkem na štíhlém prsteníčku. Prstýnek se zirkonem, neměla jsem v jejím věku jiný, vlastně ani teď nemám. Přinesla ukázat prstýnek, ale nepřivedla Patrika. Tak jsem alespoň poslouchala a užívala si ten pocit, že mu budu na blízku i nadále. Paradoxně bych nechtěla být na místě Kamily. Nezávidím jí tu svatbu, sama vím do čeho jde, a že i jí Patrik brzy zevšední. Jenže pro mne, pro mne bude zrát jako víno. Nebudu ho vídat v teplákách, nebudu ho slyšet jak se šťourá v nose nebo srká horkou polévku. Nebudu přítomná tisíců ryze mužských prohřešků vůči domácí etiketě. Nesnáším ten povýšený výraz: „A co jako – jsem doma, ne?“ No tak jo, ale já jsem tu snad taky! Copak mu nezáleží na tom, že já jsem tu taky?! Můj muž býval docela milý, i když jsme se brali spíš z rozumu než z lásky. Láska a vášeň mezi námi vlastně nikdy nebyly. Byla taky jiná doba. Ne že bych si ho brát musela, to ne, ale tak nějak to vyplynulo ze situace, vlastně nikdo jiný, lepší, patrně nebyl k mání a on, bavil společnost, byl zábavný, byl silný, pevný a rozhodný, ano tohle všechno byl. Moje máma žila roky sama a on mi možná připomínal mého tátu. Říká se, že si dcery podvědomě hledají muže, jako je jejich otec. Pokud je to pravda, tak mně ho měl patrně dočasně nahradit. Já ho totiž vídala spíš ze vzpomínkových fotek. Když jsem byla ještě malá, našel si jinou. Máma už se nikdy ale nevdala, pokud si vzpomínám nikdy neměla ani jiného…

Teď mne napadá, že ho asi musela hodně milovat. Četla jsem, že když ženské chlap zavoní, je dočista ztracená. I mně se to stalo, jako mámě. Připadám si jako bludička. Podle psycholožky Marty bych měla přejít bludný kořen, smířit se s osudem, abych snáze zapomněla. Prý si reprodukuji vztek na otce právě do svého manžela, proto s ním nemůžu spát, proto to jde s námi z kopce. Mám na to ale jiný názor. Problém je, že se vyhýbám tomu, žít tak jako dřív. Poznala jsem něco jiného, vím, že nejsem tak chladná, jak mi tvrdí můj muž, vím, že by mne sex bavil, kdyby byl s někým mladým a krásným… Vážně je v pořádku, že muž vedle mne zestárl? Mám mít výčitky svědomí, že mu připadám jako jistota? Prý už je usedlý na to, aby se o sebe staral a nosil věci a dělal ze sebe mladého býčka. No mně spíš připadá, že role starého vola mu sedí. Copak se o sebe nemusí vůbec starat? Střední věk přeci není žádná nálepka pro důchodce. Zvláštní je, že v posteli má nároky jako by mu nebylo ani dvacet. Copak nechápe, že mne ten jeho pivní mozol tlačí, že je tak těžký, že mi láme kosti, (já už ho asi fakt nesnáším!!!) Třeba by mi románek pomohl. Ostatně, každá druhá ženská kolem mě je nevěrná a relativně spokojená. Já na ní jen myslím, i tak jsemšpatná. No a co?!