Těžké rozhodnutí

Rakovina prsu, kolik se toho o ní napíše, kolik lidí ji zná… Většina si myslí, že se jich to netýká, mě se to přeci nestane…. Také jsem si to myslela. Jenže člověk míní… Mám dvě děti, pětiletého Pavlíka a dvou a půl letou Káťu. Tu jsem před rokem a půl přestala kojit a po „opadnutí“ prsou mi zůstala boulička. Přičítala jsem to zatvrdlince, která se časem vstřebá. Preventivní prohlídka u gynekologa? Na tu nebyl čas, neměla jsem hlídání a s dětmi tam jít nelze, nic mě netrápilo, tak jsem si říkala, že to holt počká. Kdyby šel vrátit čas…

Bulka se nevstřebala a po roce mi to už opravdu bylo divné, vyrazila jsem za doktorem, ale pořád jsem si říkala, že to nic není. Bylo.. Poslal mě na mamograf a kromě rakoviny prsu mi zjistili další metastázy v žaludku. Proto jsem tak zhubla a já bláhová to přičítala stresu… Po tom zjištění přišla nejdříve fáze, že to není pravda, potom přišla deprese – proč já? Nikdy jsem nekouřila, nepila, žila jen pro svou rodinu. Proč to nemohlo potkat někoho na okraji společnosti? Ale potom začalo docházet, že se musím sebrat, vždyť přeci chci své děti vidět vyrůstat!

Jenže vyšetření dopadlo špatně. Lékař mi sdělil, že musím okamžitě na operaci, jejíž úspěšnost může být až 50%. Je ale také riziko, že při operaci zemřu. To lékař zhodnotil na 30% šanci. Kdybych operaci nepodstoupila, za dva roky zemřu, z toho půl roku už budu jen na morfinu. Jak to říct dětem? Mám si radši užít rok a půl života se svými blízkými, nebo risknout operaci s tím, že bych přišla i o ty poslední měsíce, které bych mohla strávit s rodinou? To byly otázky, na které jsem neuměla odpovědět a nikdo mi nemohl poradit. A musela jsem na ně najít odpověď do 14 dnů. Dívala jsem se na své děti a slzy se mi hrnuly do očí. Vždyť jsem s nimi chtěla tolik prožít. Jak může být život tak krutý? Co si počnou bez maminky? Nakonec jsem se rozhodla pro operaci. Ta mě čeká už za 14 dní. Modlím se, aby to dopadlo dobře. Ani pak bych ale neměla vyhráno, riziko návratu nemoci je 35%. Jak já ta čísla nenávidím…

Ten pocit se nedá popsat a kdo to nezažil, nemůže pochopit. Stojím nad svým hrobem, chci křičet, chci obejmout své děti. Tolik je miluju. Pocity, které jsem dříve nevnímala, jsou najednou intenzivnější. Co když už se po operaci neprobudím? Co budou má zlatíčka dělat? Jak se s tím smíří? Někdy si říkám, že kdyby mě přejelo auto, bylo by to lepší než takhle cítit smrt a nemoci s tím nic dělat. Budu bojovat, mám proč. Než mě uspí, chci mít před očima úsměv dětí a v uších nechám doznívat „Maminko, máme tě rádi.“

Kvůli zanedbané preventivní prohlídce jsem se připravila o zdraví a své děti o mámu. Držte mi palce, tohle prostě musí dobře dopadnout.