Svatba na dobu určitou

„To víš, Jarda…“ Připustila, že měl nějaké problémy. „Nevěděla jsem přesně, jestli žárlí na to mně, nebo na to, že se mi daří, nikdy jsem mu ale nic nevyčítala. Vždyť i ten můj job byl vlastně náhoda,“ pronesla skromně, ale bylo jasné, že Helena svůj cíl vybojovala. Zatímco ona jezdila po světě a sbírala inspirace, Jarda se cítil jak páté kolo u vozu, co čeká doma. Bylo pro něj jednodušší hledat pravdu na dně sklenky. Když se soužití nedalo vydržet, poradila se Helena s odborníkem a přemluvila Jardu k několikatýdenní odvykací kúře. Teď už si nedá ani pivo po obědě, ale stejně už to není on, nerozumí si spolu, jako by je něco rozdělovalo… „Mám ti pocit, že jsem nic nestihla, že jsem si nic neužila.“ Chápala jsem ji a dolila bílé. „On Jarda není špatnej chlap, to ne, ale být spolu jen kvůli klukovi, to nemá smysl, co říkáš?“ Neříkala jsem nic, věděla jsem, že povídat potřebuje ona. „Navrhla jsem mu, že se rozvedeme…“ vypravila ze sebe „Myslíš, že mi můžu zapálit?“

Byla evidentně rozrušená, podala jsem ji popelník a nechala ji potáhnout. „Někoho máš?“ Uhnula pohledem, ale musela to ze sebe dostat „Pár měsíců…“ „Z práce?“ odtušila jsem. „Ne tak docela, potkali jsme se ve Francii, letos na jaře. Byla jsem doladit některé detaily ohledně nové kolekce a – “, rozsvítila se jako ty drahé šperky, které prodává a vysvětlila tak skutečnou logiku francouzského lycea. „Zaujal mne na první pohled, já vím, že je to klišé, ale je tak galantní, to víš francouz…“ Nepřipadalo mi to jako klišé, mám své zkušenosti. „Heli, i francouzi maj špinavý ponožky…“ „Prosím tě,“ nadhodila s lehkostí „Nejsem už přeci mladá a blbá. Jasně, že je chlap jako každý jiný, ale nekřičí, to už za tu dobu poznáš, není ani žárlivý a hlavně je fakt ochotný mluvit!“ „A jak si spolu vlastně povídáte?“ napadla mne praktičnost situace a Helena roztomile zrůžověla. „No ono to nejdřív nebylo moc nutné, to šlo tak nějak samo a pak našla jsem si učitelku, rodilou mluvčí, chodím k ní už čtyři měsíce…“ Típla nedokouřenou cigaretu a dodala: „Chtěla jsem prostě vědět, co mi šeptá… tedy nejdřív. Jenže pak,“ povzdechla si a jako by mi říkala, že nevěděla, že bude chtít víc, než jen francouzské milování.

Narodil se vztah a byl evidentně vážný, protože Helena byla nakloněna i dalšímu zrození: „Bude mi pětatřicet, docela bych si pořídila ještě nějakého toho cvrčka dokud je čas.“ „Jarda už to ví?“ Pokývala hlavou a smutně se vrátila do naučené polohy bezstarostnosti. „Kdyby tak chtěli uzákonit to partnerství na dobu určitou.“ „To by se ale nikdo neženil, ne?“ namítla jsem, nikdy jsem nechápala ani pravý význam předmanželské smlouvy. „Možná. Podle statistik, je prý sedm let jedna z krizových etap, velké procento párů se stejně rozvádí, takhle by to bylo jednodušší a bez soudů…“ „Tak to jsme právě propásli druhou šanci,“ zasmála jsem se. Bylo patrné, že už nechce nechat ujít žádnou šanci a vystačí si i se starými zákony. „Je to prý model prapůvodní společnosti.“ „Taková velká šťastná rodina, jo?“ neubránila jsem se ironii. V moderní tlupě by mámy patrně zase zůstaly samy se spoustou alimentů, akorát že legitimně. V moderní tlupě, když se ženské chtějí rozvést, obvykle čekají až děti odrostou, jako Helena – jako já…