Mateřská mne nebaví!

„Večer jdu na tenis a zítra máme poradu, na večeři mě nečekej, jo..“ JO! Jak jinak, on si klidně může chodit na pracovní porady a já tu mám dřepět doma. Hlídání nemáme, čili nějaké kino, divadlo, kulturní vyžití, prostě není. Připadám si jak stoletá cuchta od plotny a Petr by si přál další dítě, je absolutně šťastný.

Nejsem žádná naivka, věděla jsem do čeho jdu, ale jak to budu prožívat jsem si asi neuměla představit. S Barčou podnikáme malé výlety do parku, měla po kom podědit ryzí společenskost, je absolutně nadšená, když potká jakékoli dítě od batolátka až po puberťáka. Lidi jí přitahují. Mně ale taky. Toužím si povídat i s někým, kdo neví, jaký právě běží večerníček.

Svoji Barču zbožňuji, ale nemám pocit, že děti jsou to jediné, pro co člověk musí žít, a to je patrně chyba. Cítím, že je se mnou nešťastná, protože jsem špatná máma, dávám jí lásku, dávám jí vše, co dvouleté dítko potřebuje, rozhodně v ničem nestrádá. Jen si s ní neumím hrát.

Na druhou stranu dobře vím, že mi hodiny tikají a jestli děti chci, pak tohle musím přežít. Chlapi to mají jednodušší, pro ty život zase tolik změn nechystá, vlastně to může být i nevýhoda, ovšem nesnáším, jak mi s klidem oznámí, že by si to se mnou rád vyměnil. Když navrhnu, že to klidně beru, couvne. Představuje si, že být sama doma je dovolená. Dovolená pro matky!