Život nanečisto

Návštěva dětského hřiště je pro mě malým očistcem, na druhou stranu tu ale Adík získává cenné životní zkušenosti, zjišťuje, jak se chovat k dětem a na těch nevychovaných mu můžu skvěle demonstrovat, jak špatně jejich chování vypadá. Na druhou stranu se i já pořád učím, ať už tomu, jak zkorigovat výchovu syna, tak tomu, s jakými mámami se dá vyjednávat a s jakými ne.

Na našem sídlišti jsou jen dvě pořádná hřiště a tak jsou pořád plná. Už po pár minutách na nich poznám, kterým dětem se vyhnout a se kterými by si mohl Adík v klidu hrát. Rozhodně nepodceňuji atrakce, které jsou samozřejmě vhodné až od 3 let a zraňují se na nich i starší děti. Taková klouzačka je bezpečná do té doby, než se někdo rozhodne ještě stojící dítě strčit nebo vyjede příliš brzy na to, aby se první dítě stihlo dole zvednout. A tak by se dalo pokračovat i v dalších atrakcích. Takže mě na hřišti nenajdete jako jednu z těch sedících a tlachajících matek, ale jako tu, co se aktivně zapojuje do hry s dítětem. Nechávám mu volnost, ale zkrátka ho jistím. Na pískovišti jsem s ním většinou jako jediná máma. A tak se stává, že se k našemu hraní přidají i další děti, které jsou nadšené, že si jich všímá někdo dospělý. Stavíme bábovky, mícháme polévky a při tom všem se učíme dělit se o hračky, spolupracovat, tvořit i odolat pokušení zničit něčí výtvor. Zatím jsme skoro vždy vyšli s dětmi všech věkových skupin, ale jako všude, se i tady najdou grázlíci nebo mazánci, kteří nám návštěvu na hřišti opepří, stejně jako to chodí v životě. A tak se stává, že nám během deseti minut zmizí všechny bábovky, ačkoliv o ně nikdo nepožádal no a když si od dotyčného chceme vypůjčit ty jeho, zarputile je brání. A tak se učíme půjč, ale něco za něco. Větší děti zase mají ve zvyku zabrat si určitou část hřiště a mrňousek vyhánět za každou cenu. Někdy nechám Adíka zkusit zabojovat, někdy se ozve máma dotyčných dětí a někdy prostě zasáhnu a dětem vysvětlím, že je hřiště pro všechny. Horší je dítě, které si na Adíka zasedne a cokoliv si vezme do ruky, mu sebere. Už jsem se naučila nebrat si servítky a na dotyčného zvýšit hlas. Když to nezabere, alespoň se probere jeho máma, která si dítě usměrní. Nejzajímavější ale je, když se 5 dětí rozhodne pro jednu lopatku. Ještě nedávno ji Adík nechal být a šel pryč. Dnes se rozhlédne a zkrátka si najde jinou lopatku, ať se o tamtu třeba poperou. Skoro dvouleté batole má samozřejmě i spoustu slabých chvilek, kdy strká do jiných dětí nebo jim ničí výtvory. A tak se na hřišti učí i omluvit. Zkrátka hřiště je pro nás taková malá učebnice života a jeho návštěva je zatím pro nás trochu vyčerpávající. Když chceme klid, vyrazíme raději na hřiště na vesnici u babičky, tam se všechny děti znají a ani starším dětem nedělá problém hrát si s malými. A nebo ještě lépe, jdeme si zakopat do balonu, to je daleko lepší než písek i klouzačka, alespoň pro Adíka. Vždyť balon je jediná věc, o kterou se dokáže poprat.

TIP:

Poučte se ze situací mezi dětmi!

Také se vám to stává? Okamžitě zareagujete, ale pak si říkáte, že jste to udělala špatně.

Po každém výletu, kdy se dostanete do nějakého konfliktu, si doma v klidu situaci zrekapitulujte a řekněte si, jak byste to řešili příště. Jakmile se podobná situace později naskytne, nebudete opakovat chybu.

Některé dohady nechte vyřešit děti mezi sebou, nenechte ale děti bít, strkat, kousat… Drobná šarvátka by neměla vadit jak vám tak mámě druhého dítěte, v opačném případě zasáhněte.

Shodí vaše dítě jiné dítě na písku, takže se mu nic nestane? I tak mu domluvte, příště to může udělat na chodníku..

Každá situace je zkrátka jiná a vyplatí se dítě pozorovat a předvídat, časem se naučíte konfliktům zabránit ještě než vzniknou a budete mít klid na klábosení s kamarádkami…

Prostě, když už máte dítě, je každá rada drahá. Proto budeme vděční za jakékoliv tipy, rady a nápady, které pomohou ostatním mámám překonat starosti s našimi dětmi. Deset nejlepších rad každý měsíc uveřejníme v tištěném periodiku Moje rodina a já a jejich autory odměníme krásnými dárky.