Dětstvím krok za krokem
Dvojčata PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 13 Duben 2008 18:45

Když se narodí dvojčátka
Je to samozřejmě dvojnásobné štěstí. A taky dvojnásobná starost. Kojení v tandemu, dvojnásobné množství plínek, ale taky kočárek, který se jen s obtížemi vejde do výtahu.
Čeká vás toho spousta, čeho se právem obáváte a ještě větší kopa toho, o čem zatím vůbec nemáte tušení.

Kojení, kojení a zase kojení.
První, na co se maminka dvojčat obvykle ptá je, zda vůbec zvládne dvojčátka kojit. Odborná literatura často doporučuje kojení tandemové, neboli kojit obě dvojčátka najednou. Ne všechny maminky jsou z toho ovšem nadšené. „Zkoušela jsem to, ala připadala jsem si jako mašina na mlíčko a ani děti z toho nebyly nadšené,“ popisuje situaci maminka dvouletých dvojčátek. „Mnohem lépe jsem se cítila, když jsem se mohla pomazlit s každou zvlášť. Zpočátku to bylo náročné, protože každá z nich pila přes půl hodiny, takže s druhou musel občas někdo pochodovat, aby neplakala. Časem to ale bylo bez problémů, pily každá ze svého prsu tak deset minut a obešlo se to bez pláče. Dvojčátka jsem kojila do roka a půl, naprosto bez problémů, do půl roku pak plně.“
Ovšem říká se, že co člověk to názor, další maminka se na situaci dívá naprosto opačně. „Je výhodné kojit obě miminka najednou, a to jednak z důvodu časového - jinak budete mít pocit, že neděláte nic jiného, než kojíte, a jednak proto, že budete-li kojit jen jedno, může se vám stát, že vám bude samovolně odtékat mléko i z druhého prsu,“ doporučuje opačný postup. „Zprvu bych doporučila kojit dvojčátka v zavinovačkách (asi do 5-6 týdnů) nožičkami proti sobě. Vhodné je si podložit předloktí, na kterých spočívají hlavičky miminek, polštáři, nebo sedět v pohodlném křesle. Nožky miminek vám směřují do klína. Na odříhnutí budete možná zprvu potřebovat pomoc manžela, ale věřte, že brzy získáte cvik a miminko, které již dopilo, si sama opřete jednou rukou o rameno (tak, aby vám přes rameno koukalo). Později je výhodnější opačná poloha (miminka už jsou větší a do klína se vám nevejdou) - hlavičky dětí držíte v dlaních u prsou a nožky směřují od sebe (vlevo a vpravo). Opět je dobré použít polštář - tentokrát do klína tak, aby vám podepíral ruce.“

Už papáme lžičkou?
Podobný problém jako s kojením mívají maminky i s krmením. Dokud se děti nezačnou krmit samy, občas chybějí druhé ruce, které by krmily zároveň druhé dítě. „Možná to není příliš hygienické, ale krmila jsme obě najednou stejnou lžičkou,“ přiznává maminka dalších dvojčátek. „Musím říct, že díky tomu, že jedla spolu, jsem nikdy nezažila situaci, že by jim nechutnalo. Děti s navzájem hlídaly, co kdyby jedno snědlo víc než druhé, nebo dostalo lepší kousek masa. Mističku vždy snědly naprosto bez problémů. Jediný problém byl, že nám dvě jídelní židličky zabíraly polovinu panelákové kuchyně. Vyřešili jsme to židličkami závěsnými, které nám sloužily dobře a spolehlivě. Když děti povyrostly, dostaly stoleček a dvě židličky a začaly se krmit samy.“

Co s kočárkem, který se nevejde do výtahu
Postrachem rodin s kočárkem jsou panelákové byty. Kočárek pro dvojčata se totiž často nevejde do výtahu. Co s tím? Kdo zkoušel vynést v náručí dvě miminka najednou spolu s fusaky a dekami ví, že je to skoro nemožné. I s jedním dítětem toho máte dost. Jenomže nechat jedno dítě samotné v kočárku, to také nejde. Klára Rulíková, předsedkyně klubu dvojčat a vícerčat k tomu říká. „V tomto případě vám může dobře posloužit baby vak a taška na dítě (v horším případě lze nahradit jakoukoliv velkou taškou s pevným dnem - třeba hokejistickou). Jedno dítě dáte do vaku, druhé si “hodíte přes rameno” v tašce, kterou při ukládání dětí do kočárku můžete v klidu položit třeba na zem. Existuje i další možnost. Některé maminky si pořizují starší kočárek pro jedno dítě, ve kterém dvojčata vozí výtahem (a mohou s nimi zajet až do bytu), a v kočárkárně je pouze přeloží do dvojčecího kočárku.“
Aby nám neutekla.
Možná si říkáte, už aby začal běhat. Jenomže chyba lávky. Tahání těžkého kočárku sice není žádná legrace, ale uhlídat dětičky běhající po parku, to už je spíš horror.
„Nemohla jsem se dočkat, až Kačka s Míšou začnou chodit a já se zbavím nošení dětiček a věcí do třetího patra,“ vzpomíná další z maminek. “To jsem ještě ovšem netušila, co mě čeká. Jakmile jsme je vypustila, okamžitě se rozběhly každá na jinou stranu. Něž jsem jednu sebrala, druhá už upadla a válela se na zemi. Pozdě jsme si vzpomněla na varování zkušenějších maminek, které radí, držet dvojčata v kočárku, co nejdéle. Obzvláště pokud nemáte domek s vlastní zahradou. Každý výlet na dětské hřiště byl pro mě děsivým zážitkem. No, jen zkuste tlačit dvě děti nejednou nahoru na klouzačku!“

Když příjde nemoc
O tom, že s dvojčátky si nemoc vybíráte dvakrát asi není potřeba žádnou maminku dvojčat ubezpečovat. Jedno dostane rýmu, do rána onemocní druhé a koloběh může začít. Někdy vyústí až v takové konce, že musí být jedno z dětí hospitalizováno. Co ovšem dělat v tomto případě? Především je nutné si uvědomit, že s nemocným dítětem můžete vy zůstat v nemocnici a na druhé dítě může zatím pobírat „paragraf“ další člen domácnosti, který se o něj bude starat po dobu vaší nepřítomnosti. Pokud onemocní děti obě, můžete dokonce oba dělat dětem doprovod, protože na ten má ze zákona nárok každé dítě a to, že jde o sourozence, nehraje roli.

Zdroj: Klára Rulíková - Dvojčata. Jejich vývoj a výchova, Dvojčata.nazory.cz




 
Děti a rozvod PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 13 Duben 2008 18:41
Děti, rodiče a rozvody

Někdy se stane, že vztah přestane fungovat. Mezi partnery dochází k čím dál větším konfliktům, které nakonec vyústí v přesvědčení, že dál už spolu prostě žít nemohou. Jak to ale vezmou děti?

Na zprávu o rozvodu nebo po rozestěhování rodičů, kdy dítě ztrácí kontakt s rodičem, který odešel, mohou děti reagovat podobným způsobem jako na úmrtí blízké osoby nebo na jinou silně traumatizující událost a procházejí několika adaptačními fázemi.

V první fázi se zapojují obranné mechanizmy, které tlumí psychickou bolest a zraňující emoce (bolest, strach, zlost), nemohou například uvěřit, že je to pravda, předstírají, že na tom nezáleží (stejně by se rozvedli, stejně se mi nelíbil), nebo obviňují rodiče (kdyby za něco stál, tak by zůstal), někdy obviňují samy sebe (kdybych tolik nezlobil, tak by maminka neodešla). Jindy se snaží najít méně bolestivé téma, na které přenesou nepříjemné pocity ze ztráty (mně to nevadí, ale tátovi to působí bolest, co tomu řeknou kamarádi, jak to řeknu ve škole). Vždy chovají naděje, že se rodiče k sobě vrátí, a to většinou i v situacích, kdy rozvodu předcházel intenzivní rodičovský konflikt. V této fázi může dojít k nesprávné interpretaci rodiči nebo příbuznými, popř. všemi, kdo se v rozvodové situaci angažují, kteří docházejí k názoru, že dítě žádný problém nemá (pokud jej bagatelizuje nebo o něm nemluví), a nebo že druhého rodiče nepostrádá.

Ve druhé fázi mohou děti pociťovat velkou zlost. Je to přirozená reakce na někoho nebo něco, co dítěti působí bolest, a pokud dětem není umožněno zlost vyjádřit (v krajním případě za její projevy mohou být trestány), tak ji v dané chvíli potlačí, ale objeví se v podobě různých úzkostných projevů nebo neadekvátního chování.

Ve třetí fázi se s novou situací vyrovnávají, hledají nové jistoty a zvykají si na nové uspořádání. Neznamená to, že s rozvodem souhlasí a že se vzdávají myšlenky na možné obnovení soužití rodičů. Otevírá se jim však předtím beznadějný výhled do budoucnosti. K vyrovnání významně napomáhá, pokud je dítě předem připraveno na to, co jej čeká, co, kdy a jak bude s ním a s rodiči, a když má svůj pravidelný řád.

Rodiče, kteří žijí trvale v disharmonii někdy roky čekají na ten správný věk, kdy začnou problém řešit. Přijme zprávu o rozpadu rodiny lépe jako batole, nebo až dospěje? Kdy rozchod způsobí nejmenší škody?

Děti do 2 let

Kojenci rozvod nechápou, ale spolehlivě reagují na změny nálady a energetické hladiny rodičů. Batolata vnímají, že se jeden rodič odstěhoval, ale nevědí proč. Malé děti potřebují vidět druhého rodiče kratší dobu, ale často. Také potřebují stálost prostředí, důsledné opakování stejných rituálů, co nejvíce věcí a situací, na které byly zvyklé (hračky, nábytek).

Varovné signály: zvýšená plačtivost, podrážděnost, potíže s jídlem či nadměrné ublinkávání u kojenců, problémy se spánkem, regrese ve vývoji.

2–4 roky

Dítě nechápe, co je rozvod, ale dobře vnímá, že jeden rodič je méně zapojený nebo zmizel, může mít představu, že to zavinilo ono, potřebuje vidět rodiče, se kterým nežije častěji. Potřebuje důslednost v péči s co nejmenším počtem změn.

Varovné signály: regrese – ztráta již naučených dovedností, cucání prstů, pomočování, problémy se spánkem, noční děsy, strach z opuštění, podrážděnost nebo zlost, plačtivost nebo záchvaty zlosti, hostilita k jednomu nebo oběma rodičům.

4–6 roky

Z náhlé nepřítomnosti jednoho rodiče mohou děti prožívat pocity zoufalství. V jejich chování se mohou objevit tendence k provokování, bitkám s dětmi, plačtivost nebo záchvaty zlosti, náchylnost k úrazům.

Varovné signály: podobné jako u předešlého či následujících období.

Mladší školní věk

Mezi šesti a osmi lety potřebuje dítě trávit čas s každým rodičem zvlášť. Tím se ujišťuje, že je mají oba stále rádi, a tím jim rodiče zároveň umožňují pochopit a vyrovnat se s faktem, že se k sobě nevrátí. Může se začít ptát, kdo je zodpovědný. Prožívá pocit ztráty, podvedení, cítí se odmítnutý rodičem, který odchází, má pocity viny, může se snažit dát rodiče znovu dohromady, obává se budoucnosti (kdo jej bude vyzvedávat ze školy, kdo mu bude pomáhat s úkoly). Jeho nespokojenost může mít podobu smutku, hněvu, zlosti, agrese, může ignorovat školu a přátele nebo mít konflikty v kolektivu.

Varovné signály: např. bolesti hlavy, břicha, zvracení, nespavost, špatné usínání.

Střední školní věk

Děti ve věku zhruba devíti až dvanácti let chápou rozvod, ale neakceptují jej. Začínají je bavit aktivity bez rodičů, zájmy, kroužky, kamarádi se dostávají do popředí – mohou odmítnout trávit čas s rodiči. Mohou též stranit jednomu z rodičů, více potřebují hledat a označit viníka, což neznamená nutně odmítnutí jednoho z rodičů, ale spíše věku odpovídající reakci. Prožívají ztrátu iluzí, hněv, cítí se, jako když rodič neopouští druhého, ale je samotné. Využívají toho, že rodiče mají méně energie, snaží se získat nad rodiči kontrolu, manipulovat s nimi. Mohou cítit povinnost pečovat nebo podporovat citově nevyrovnaného rodiče na úkor svých vlastních zdrojů rovnováhy a energie (obrácení rolí). Mívají pocit, že musí být co nejdříve dospělí, pocit, že nebudou schopni dlouhodobého vztahu. Mohou se obracet k extrémním aktivitám a riskantnímu chování.

Období puberty

Ve věku 12–15 let mohou děti obviňovat jednoho nebo oba rodiče za rozvod. Mohou se chovat ovládavě, prosazovat svoji vůli, požadovat, aby zůstaly u jednoho, nebo se přestěhovaly k druhému rodiči. Potřebují stále důslednou podporu rodičů, ale odmítají s nimi trávit stejné množství času jako dříve. Problémy se projeví náladovostí, depresí, předváděním se, zhoršením prospěchu i chování ve škole, tíhnutím k alkoholu, drogám, sexuálním aktivitám nebo trvale opozičnímu chování. Vidí-li rodičovský konflikt a jejich vzájemné napadání, ztrácejí respekt k autoritě rodičů a přeneseně ke všem autoritám.



Starší adolescence

Děti mezi patnáctým a osmnáctým rokem potřebují péči a podporu, ale starosti rodičů je znechucují a unavují. Chtějí hovořit o tom, co cítí a prožívají ony samy, nikoliv rodiče. Jsou rády, když jsou rodiče spokojení a šťastní, z přítomnosti nového partnera rodičů mají ale smíšené pocity – pokud by ho přijaly vřele, mohou to cítit jako zradu a neloajalitu k druhému rodiči. Známkou problémů jsou problémy s chováním a učením, útěky z domova, problémy se zákonem.

Zdroj: MUDr. Magdalena Ryšánková



 
Adopce PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 13 Duben 2008 18:38

Adoptované jako vlastní?

Prázdný dětský pokoj, postýlka, v které spí jen plyšový medvěd. A srdce plné lásky, kterou není komu dát. I tak může vypadat důsledek neplodnosti, která postihuje stále více párů. Někdo se s tím, že nemůže mít děti, smíří a volí jiný životní styl, jiný doufá v sílu vědy a umění lékařů a další se rozhodne pro adopci.
Chci mít dítě, mít se o koho starat, mít koho ráda. Učit ho číst i plavat. Sedět u postýlky, když bude mít horečku Poslouchat svěřování o prvních láskách. Mít svého človíčka.

Je přece úplně jedno, že se narodil jiné ženě. Máma a táta jsou ti, kteří se starají, kteří milují.
Otázky? Problémy? Ty si v prvním nadšení člověk ani nepřipustí. O to víc pak dolehnou. Říct dítěti, že je adoptované? A kdy je na to ten správný čas? A co jeho biologičtí rodiče? Nebude je dítě hledat? Co když za nimi uteče, až bude větší? Nebo co když ho najdou oni a budou chtít děťátko zpět?
Dříve než si odpovíme na spoustu palčivých otázek, měli bychom si říci, jak to všechno vlastně probíhá.
Nejprve pár formalit
Dítě lze přijmout do rodiny, do náhradní rodinné péče, jak zní oficiální termín, dvěma způsoby. Buď je to osvojení (adopce) nebo pěstounská péče. Naše současná legislativa umožňuje žádat o adopci či pěstounskou péči jak jednotlivci, tak manželskému páru.
Osvojení (adopce) - je státem garantovaná a zákonem ošetřená náhradní rodinná péče, při které přijímají osvojitelé za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako rodiče biologičtí. Dítě má své adoptivní rodiče zapsané i v rodném listě. Tato forma osvojení je nezrušitelná. Biologičtí rodiče musí s osvojením svého potomka souhlasit. Jejich souhlas však není třeba v případě, kdy minimálně 6 měsíců nejevili o dítě zájem (tj. nenavštěvovali ho, neplnili vyživovací povinnost). Pokud se jedná o novorozené dítě, je tato lhůta ještě kratší, dvouměsíční. Pak je dítě právně volné k adopci.

Ač jsou dětské domovy plné dětí, přesto se na děťátko vhodné k adopci čeká. Lhůta je rozdílná, liší se podle kraje, v kterém mají rodiče se zájmem o adopci trvalé bydliště. Čekání trvá zhruba rok, dva. Záleží i na tom, jaké mají budoucí rodiče požadavky. Na zdravé nemluvňátko se čeká déle, než když jste ochotni přijmout za vlastní i starší dítě.
Pěstounská péče je formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy. Dítě má rodinu, která se o něj stará, pěstouni pak dostávají od státu finanční příspěvek na náklady, které jim péčí o dítě vznikají. Pěstouni nemají k dítěti vyživovací povinnost a zastupovat ho mohou jen v běžných, každodenních věcech.
Většina dětí v dětských domovech není po právní stránce volná. Jejich rodiče se občas ozvou, občas přijedou, ale dítě dál zůstává v péči hodných tet v domově.

Pro takové děti připadá v úvahu hostitelská péče. Naše legislativa tento pojem sice nezná, ale k její realizaci vede snaha odpovědných pracovníků z dětských domovů umožnit život v rodině těm dětem, které nejsou právně volné. Tyto děti jezdí do své nové, hostitelské rodiny na víkendy, prázdniny, či svátky a pak se zase vrací zpět do domova.
Co vás čeká, když to výjde
Pokud jste se rozhodli k tomuto zásadnímu kroku, prošli peripetiemi předadopčních dotazníků, dotazů a šetření, možná se dočkáte dne, kdy zazvoní telefon, který bude znamenat zásadní změnu ve vašem životě. Vaše vysněné děťátko bude konečně s vámi doma. Co vás bude čekat? Určitě hodně radosti. Také ovšem otázky, strach a nejistota…
Abyste předešli mnoha komplikacím, mělo by se dítě dozvědět že je adoptované přímo od vás. Proto čím dříve mu to řeknete, tím lépe. Předběhněte upovídané sousedy i kamarády. Z vašich úst se dítě uslyší, jak vám bylo bez něj smutno, a proto jste si pro něj dojeli do domu plného dětí bez maminek a tatínků. A protože právě ono bylo to nejbáječnější, nejusměvavější, vybrali jste si ho, abyste se o něho mohli starat. A že jste moc rádi, že tu s vámi je, že s vámi chce být.

Připravte se na to, že všechno nebude úplně ideální. Možná vás překvapí skutečnost, že si adoptované dítě potřebuje odžít všechny etapy dětství, o které bylo ochuzeno. Jak vypráví Klára, maminka pětiletého Honzíka a tříleté, adoptované Aničky. „Malou jsme přivezli, když jí bylo 2,5 roku. Děsily mě její každodenní výbuchy vzteku. Z ničeho nic se klidné děvčátko proměnilo ve vzteklouna. Když jí to popadlo na chodbě, mlátila s sebou o dlažbu. Nejprve jsem si s tím nevěděla rady. Naštěstí máme velmi zkušenou dětskou lékařku, která mi poradila, že nejhorší by bylo jí něco zakazovat. Na její popud jsme malou naučili, že když se chce vztekat, tak v pokoji na koberci, uprostřed hromady polštářů. Jednou jsme náhodou zjistili, že když k ní skočí Honza, Andulku vztekání rázem přejde a začne si spolu s bráchou hrát. Časem jsme zjistili, že návaly vzteku jsou menší,pokud má Anička možnost se „vymazlit.“ Jako miminko měla dost pohnutý osud, nikdo jí nechoval. A jí to hrozně chybělo. Začala jsem ji nosit v náručí, chovat, zpívat ukolébavky, přesně jako to běžně děláte s miminkem. Moc se jí to líbilo. Postupně se doby jejího „návratu do miminka“ zkracovaly a dnes je z „mamí, já budu mimi“ náš sobotní rodinný rituál¨tak na 10 minut, kdy se všichni čtyři namačkáme na gauč a naše „miminka“ se nechají pochovat ode mě i od manžela.“

Čím sami sebe překvapíte
Povídali jsme si o tom, čím vás může adoptované dítě překvapit. Možná není ani od věci si říci, čím můžete vy překvapit sami sebe.
1. Především se může stát, že dítě už bude pár dnů či týdnů u vás doma a vy ho pořád ještě nebudete neskonale milovat. Ne, nejste špatní, jenom normální. Láska se vytváří postupně, roste spolu se zážitky, které máte s dítětem společné.
2. Může se vám stát a s největší pravděpodobností se to i stane, že vás přepadnou pohybnosti. Obzvláště ve chvíli, kdy dítě nebude roztomilý andílek, ale předvede svůj parádní záchvat vzteku, zničí oblíbenou hračku, kousne sourozence. Je normální, že občas máte pocit, že kdyby nepřišlo, měli byste život snazší. Ostatně, i kdyby bylo vaše vlastní, pochybnosti by se čas od času vloudily.
3. Může dojít i k tomu, že vám některé povahové rysy dítěte nebudou úplně milé. A že vám mnohé bude vadit. Téměř nejhorší, co můžete udělat je, dusit to v sobě a pěstovat si pocit ukřivděnosti a zklamání. Ještě o fous horší pak nechat vše překypět a vykřičet své pocity na dítě. Mnohem lepší možností je probrat vše v klidu bez přítomnosti potomků se svým partnerem, případně vyhledat radu odborníka. S dětmi bývají občas starosti. Nejen s adoptovanými, ale i s vlastními. Když si nebudete vědět rady, navštivte dětského psychologa či pedagogicko psychologickou poradnu. Nikde se na vás nebudou dívat, jako na rodiče který selhal, naopak vám pomůžou a poradí.

Čím vás zaskočí okolí
Bohužel nemůžeme nezmínit nástrahy okolí. O mnohém vypovídá příběh Katky a jejich pětileté Julinky.
„Když jsem se dozvěděla, že nikdy nebudu moci mít dítě, paradoxně ze mě všechno spadlo. Pět let jsme s pokoušeli, pět let prožívali zklamání každý měsíc, najednou bylo tedy jasno,“ vypráví Katka. „Protože jsem člověk činu, začala jsem situaci hned řešit. Zažádali jsme s Danem o adopci. A protože už nám nebylo dvacet, neměli jsme žádné přehnané požadavky. Určitě i proto se k nám Julinka dostala poměrně brzy. Na den, kdy jsme si ji přivezli, nikdy nezapomenu. Byla jak opuštěné ptáčátko, seděla v koutku svého nového pokojíčku a já věděla, že ji budu milovat a chránit do konce života.
Od počátku nám dělala jenom radost. Sotva z ní spadla nervozita z nového prostředí, smála se, zpívala, bylo jí všude plno. Milovala jsem ji během prvních pár dní a Dan na tom byl stejně. Bohužel, její příchod znamenal velkou radost i velké problémy. Danovi rodiče se totiž s tím, že není naše nesmířili. - Každý se za mnou otáčí, vypadám, jako bych ji ukradla – předala nám Julču babička po první a poslední vycházce. Tím pro ni její vnučka skončila. Ano, Julinčin tatínek měl tmavou pleť a Julinka byla nádherná mulatka. Nádherná pro nás, pro okolí neskousnutelná. Podobný problém jsme měli zažít ještě mnohokrát. Při zápisu do školky, při prvních výletech do okolí. Všechno se ale časem poddalo. Jsme malé město, lidé nás nejprve okukovali, ale potom si zvykli. I já si zvykla. Na rasistické výkřiky, když jedeme s malou do Prahy do muzea. Za blondýnou, která vede za ruku černošku se každý ohlédne. Na lidskou hloupost. Jenom babička si nezvykla nikdy. Dana to mrzí tím víc, že moji rodiče si malou zamilovali, jako by byla jejich vlastní.
Nejhorší bylo, že Dan o tom nechtěl dlouho mluvit a pěstoval v sobě pocit selhání. Moji rodiče obstáli, jeho zklamali. Nakonec jsme s kvůli tomu málem rozešli i my dva. Naštěstí jsme si to dokázali vysvětlit, já ho zvládla přesvědčit, že za chování své mámy nemůže a že já se nezlobím na něj ani na ni. Je mi jí vlastně líto. Připravila se o vnučku. A lepší to asi nebude. Dohodli jsme se s Danem, že Julča by neměla být sama. Ale pochybuji, že někde bude volný modrooký blonďáček. Zato snědých dětí bude jistě dost… “
Když se ozve hlas krve…

Zmínit bychom určitě měli ještě jedno reálné riziko. Navzdory tomu, jak dobře mohou vztahy mezi námi a osvojeným dítětem fungovat, stejně může zvítězit zvědavost a dítě bude chtít poznat své biologické rodiče. V horším případě se může stát, že rodiče budou chtít poznat své dítě. Nemá smysl snažit se tomu zabránit. Můžeme jen doufat. Že jsme mu dali dost lásky, sebedůvěry a porozumění. Že nemá proč utíkat a experimentovat. A že i když odejde, zase se k nám vrátí. Roky plné lásky se přece nedají tak snadno vymazat.
Slova klasika na závěr
Kdo jiný by měl zakončit naše povídání o dětech a rodinách než nestor české dětské psychologie, Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., autor „Desatera pro náhradní rodinnou péči“

1. Tedy za prvé a znovu: nebojme se přijmout své „náhradní“ rodičovství za své!
2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.
3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život – a to i od našich dětí.
4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda!
5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii.
6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme při vhodné příležitosti vyprávět sami!
7. Dítě sice není z nás, není „naší krve“, ale je naše! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého fungování vztahu.
8. S horším raději počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné – nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky!
9. O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme.
10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život

Ivana Kořínková
Zdroj: www.adopce.com,












Aktualizováno Neděle, 13 Duben 2008 18:44
 
«ZačátekPředchozí123DalšíKonec»

JPAGE_CURRENT_OF_TOTAL
 
Ke kořenům bolesti zad

epc01Klinika miniinvazivní a endoskopické léčby zad EuroPainClinics představuje unikátní miniinvazivní a endoskopickou léčbu kořenového (radikulárního) syndromu

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo