Tys měl být spisovatelem, Viktore, řekl kapitán Doubek

mladému poručíkovi.

Z čeho tak soudíte, šéfe ?

Z tvých různých hlášení!

To jsou tak pěkně sepsaná? zajímal se Viktor Gall.

No, to bych ani neřekl – spíš zdlouhavá, usmál se kapitán.

To tedy máte pěkné mínění o spisovatelích! To si musím

dát příště pozor!

Motto: Kdo se bojí, zalez do kouta (staré rčení)

Čeho se bojíš, Zdeno? otázal se udiveně své manželky

František Vrána. V poslední době pozoruju –

Čeho? vpadla mu do řeči paní Vránová a celá se roztřásla.

Ty sis nevšim, že na půdě straší?

No to snad ne! opáčil choť pobaveně. Jak jsi na takový

nesmysl přišla?

Motto: Na první pohled nemívej ohled(zapomenutá moudrost)

Srovnal jsi už konečně ty spisy, Viktore? zeptal se kapitán Doubek;

vytáhl ze stolu dýmku a pokusil se ji zapálit.

Viktor Gall pozoroval jeho marné úsilí a potlačil úsměv. Svého šéfa

si neobyčejně vážil a střehl se ho urazit. Na těch spisech jsem už –

Nestačil dokončit větu.

Samé hlouposti, povzdechl detektiv Venca a zvedl

noviny ze stolu. Nic, co by vyžadovalo zvláštní úsilí.

Kapitán Doubek se usmál: Ještě si užiješ horších věcí.

A může se stát, že ti to poleze krkem, vzpomeň si na má

slova. Horlivým mladíkům se často stane ledacos, dokonce

je možné, že si nebudou vědět rady.

Motto: Často přijde, co se nečeká (staré rčení)

Tak mám chuť na pivo, povzdechl si tatínek, ale nikam nepůjdu,

bolí mě nohy. našel by se nějaký dobrovolník?

Chvilku se nikdo nehlásil, až zasáhla maminka. To se nestydíte,

děti?

Já tam skočím! nabídl se pětiletý Pepíček, já vím, kudy se jde do

hospody!

Motto: Kdo se bojí, nesmí do lesa…

Když jsem si toho podvečera vyšla do lesa na procházku,

netušila jsem ani zdaleka, co mě tam čeká. Větve vysokých

borovic se kývaly v slabém větru, jako by mávaly někam

k ztemnělému nebi, nebo vysílaly jakýsi neviditelný vzkaz.

Jenže komu? Přišly mi k smíchu takové bláznivé úvahy…

Hrůzy noci

Motto: Kdo se nebojí, ať neplesá (staré rčení)

Budeme doma nejdéle v jedenáct, Aninko, řekli rodiče usměvavé

dcerce. Hlavně si za námi dobře zamkni a nikomu neotvírej,

dodala starostlivě matka.

Aninka poslechla a běžela do svého pokojíku, kde měla na stole

rozečtenou knížku. Rozsvítila malou lampičku,natáhla se na gauč

a dala se do čtení. Pomalu obracela listy až málem usnula.

Náhle ji vyrušil podivný šramot. Chvilku poslouchala, měla dojem,

že slyší kroky. Blížily se chodbou, dlouhé, těžké.

Jedouce z Itálie, naskytlo se nám v cestě Švýcarsko. A také jedna tlustá paní, jako vystřižená z někdejších neorealistických italských filmů.

Snažili jsme se od ní vyzvědět, kde stojí poblíž nějaký zajímavý zámek. Jelikož já jsem mluvila nedokonalou, leč učebnicovou italštinou, ona však jakousi nesrozumitelnou místní hatmatilkou, bylo dorozumění značně obtížné. Nakonec však naše nedobrovolná informátorka ještě cosi zabrebentila, posléze však mávla rukou, kudy máme pokračovat v cestě.

Motto: Miluj svého bližního – a kde můžeš lízni ho (staré rčení)

pohádkové proměny nebe a mraků…Svítící Káhira.