Jste připravena na miminko? PDF Tisk Email
Středa, 20 Srpen 2008 20:23

Zdá se to jako jednoduchá otázka, biologické hodiny buď tikají, nebo ne a my se podle nich řídíme. Ale co všechno obnáší takový malý nový člen rodiny?

Když jsem si ve svých 23 letech řekla, že bych chtěla miminko, představovala jsem si klidné procházky s voňavým spícím uzlíčkem v kočárku. Ano, říkala jsem si, že je tam také nějaké přebalování a krmení, ale to se dá přeci zvládnout levou zadní ne? A nějaké noční krmení? Vždyť přeci po nočním výletu po barech s kamarádkami také kolikrát naspím pár hodin a ještě zvládnu jít do práce. Takže jsem si řekla, že jsem připravená a začala přemlouvat přítele, který je sice o 10 let starší, ale na dítě se ještě necítil. Nečekali jsme, že to půjde tak rychle, ale po 4 měsících už jsem držela v ruce pozitivní těhotenský test. Těhotenství proběhlo v pořádku, porod se lehce zkomplikoval, ale oba jsme byli zdraví a to je hlavní.

Příchod domů s růžovoučkým miminkem mě vrátil ze snění o dlouhých procházkách, do reality. Venku bylo na procházky příliš vedro, pro probděných nocí jsem se modlila za hodinku spánku a přebalování, papání, konejšení a dalších starostí, které syn většinou prořval, jsem měla brzy plné zuby. A tady se naplno ukázal přítel, který ač nepřipravený, ujal se role otce perfektně. Konejšil, mazlil se s ním a pomáhal, kde se dalo, až jsem se styděla, že vše zvládá lépe než já.

Se zvedáním hlavičky ve dvou měsících, přišla zvědavost a já prostě nevěděla, jak si s ním hrát, protože nic neuměl chytit, otočit se atd. a koukat na hrazdičku ho zkrátka nebavilo, takže nastalo skoro celodenní nošení a já si říkala, ať už se naučí alespoň přetáčet. To se za dva měsíce opravdu naučil, ale zase ho to bavilo jen chvíli.

Naštěstí se naučil brzy plazit a tak si „došel“ kam potřeboval sám. Pak ale přišlo na řadu stavění a s ním i pády rovnou na hlavu, takže jsem musela chodit pořád za ním. S lezením po čtyřech už nechtěl nečinně sedět v kočárku? Jakmile se s kočárkem stálo déle, jak minutu, začal řev. Teď je mu 13 měsíců, už chodí a snaží se běhat, kočárek už skoro nepotřebujeme, ale procházky jsou velmi napínavé. Adík chce totiž samozřejmě vždy na jinou stranu než já a ve vteřině stihne strčit miniaturní kamínek do pusy. Trasu, kterou bych s kočárkem měla zvládnutou za čtvrt hodiny, jdeme hodinu a půl, já pak můžu rovnou pod sprchu, ale ty radostné dětské oči, že může volně objevovat celý svět, za to stojí.

Všichni mi říkají, že mám zlaté dítě. Je hodný, pláče jen když ho opravdu něco trápí, spí celou noc, na všechny se směje, ale potřebuje neustálý pohyb a nové podněty. Nemůžu si s ním vyjít s kamarádkou na kafe, pokud se v kavárně nemůže volně pohybovat. Ano, mohla bych ho svěřit někomu na hlídání, abych si našla přes den skulinku času pro sebe, ale je závislý na mě, jeho tátovi a jedné babičce, u nikoho jiného nevydrží a protože ti dva mají pořád plno práce, tak vše zkrátka musím řešit za pochodu se synem. A večer občas padnu do postele spolu s ním. Ale má to i svá pozitiva. Naučila jsem se lépe si organizovat čas, více si užívám volných chvilek a nezabývám se maličkostmi. Ano, z představ jsem se propadla do reality, porvala se s ní (nic jiného mi nezbyloJ) a svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala. Bez svého syna a poskakování kolem něj si už nedovedu svůj život představit. Jako každé mámě, mi občas leze všechna ta starost na nervy, ale když se na mě usměje, odpustím mu i vstávání v pět ránoJ.

Jestli se právě rozhodujete, jestli „pracovat“ na miminku, odpovězte si nejdříve na tyto otázky: Můžeme si to finančně dovolit (nejlevnější základní výbava vyjde tak na 25 tisíc, a po jeho narození za něj vydáte kolem 5ti tisíc měsíčně)? Jsem připravená na noci bez spánku (někdy má miminko obrácený režim nebo je zkrátka nespavé, také noční kojení má intervaly kolem dvou hodin)? Jsem připravená na to, že i běžné věci, jako najíst se, vysprchovat nebo zajít si na záchod, můžou být s miminkem časový problém? Jsem připravená na nekonečný strach o mé dítě (i když na to se asi připravit nedá, všechny mámy ta míra strachu překvapí)? Pomůže mi někdo s miminkem, pokud si budu potřebovat chvíli odpočinout? Je můj vztah s partnerem natolik stabilní, že miminko nebude poslední kapkou k rozchodu (miminko hlavně zpočátku vztah velmi naruší a brát dítě jako náplast na stále se rozcházející partnery, je pro miminko horší než vyrůstat jen s jedním rodičem)? Stojí za to si ujasnit sama i s partnerem, zda byste si nechali postižené dítě.

A co vás milé maminky nejvíce překvapilo na mateřství? A jak si vy těhulky představujete život se svým miminkem?

Aktualizováno Středa, 20 Srpen 2008 20:35