Hororové šestinedělí PDF Tisk Email
Pondělí, 04 Srpen 2008 19:32

Snad ve všech knížkách se o šestinedělí píše jako o období, kdy se postupně seznamujete s miminkem, které prakticky téměř dny a noci prospí. Celé těhotenství se na toho malého drobečka těšíte, jak ho poprvé spatříte, pohladíte, políbíte… Tak nějak počítáte s tím, že se budete několikrát v noci budit na kojení, ale co byste pro ten svůj zázrak neudělala? Od ostatních maminek se dozvídáte, že porod je sice bolestivý, ale stojí to za to. O šestinedělí se ale příliš nemluví. A přitom se už během pár dní po porodu můžete dostat až na pokraj fyzických i psychických sil.

Když jsem své kamarádce Janě zhruba 4 týdny po jejím porodu psala na icq, jak válčí s mateřstvím, byla jsem překvapená. Její odpověď byla ve smyslu, dobrý, malá se definitivně budí sice kolem osmý, ale za dvě hoďky jde zase spát, takže stihnu i uvařit. Ve svém okolí znám víc takových případů ukázkového šestinedělí jako z knížky. Své jsem si také tak představovala, bohužel i po roce na něj vzpomínám jako na jedno z nejhorších období v mém životě.

Adámek měl krátce po narození žloutenku, takže jsem ho na kojení musela dokonce budit. Po návratu z porodnice se ale proměnil v uplakaný uzlíček a já to vše ještě zhoršila svou nervozitou, že ho zkrátka nedokážu uklidnit. Když se mi to konečně podařilo a já mohla chvíli spát, zdálo se mi, že jsem zapomněla miminko v posteli a udusila ho pod peřinou nebo vedle mě leží v kaluži krve. Sny byly tak živé, že jsem se vzbudila tím, že jsem ze spaní prohledávala postel a hledala Adámka, který ale spokojeně spal v postýlce nebo bezpečně vedle mě. V noci jsme vstávali co dvě hodiny, někdy i po hodině, přes den nespal skoro vůbec, nebo jen v kočárku. Kvůli většímu poporodnímu zranění jsem nemohla pohodlně sedět ještě měsíc, měla jsem rozkousaná prsa a nakonec jsem ztratila mléko. Po 10 dnech od porodu přišly kojenecké koliky, zácpy a neustálý pláč. Za den a noc jsme dohromady naspali tak 6-8 hodin. Když mimčo spalo, přemýšlela jsem, jestli mám ztratit pět minut možného spánku a najíst se, nebo si mám jít lehnout o hladu. A stejně jsem uvažovala o mytí nádobí, žehlení, uklízení, sprchování a dalších jinak samozřejmých činnostech. Ty se nedaly pomalu zvládnout, ani když byl Adík vzhůru, protože to zase potřeboval konejšit. Když už jsem byla opravdu zoufalá, svěřila jsem malého v kočárku sestře nebo tchýni, abych si odpočinula nebo něco udělala. Všechno se upravilo po dvou měsících a já mám od té doby zlaté dítě, ale dodnes mě mrazí při vzpomínce na nekonečné dny a noci, kdy jsem co chvíli přemýšlela, kdy už to skončí, a měla jsem pocit, že musím někam utéct a vrátit se, až to bude v pořádku. Od té doby také mnohem více obdivuji maminky dvojčat nebo vícerčat a maminky postižených dětí, které se s podobnými problémy musí vyrovnávat několikrát a často ještě déle než dva měsíce, což si tedy vůbec nedokážu představit.

Pro vás, které něčím podobným právě procházíte nebo se chystáte na vše, co může po porodu přijít, mám jen jednu radu. Nestyďte si říct o pomoc okolí ať už s povozením miminka, úklidem nebo vařením, uvidíte, že vás rozhodně neodsoudí jako neschopnou matku a pochopí vás. A rozhodně se nezlobte na své miminko, pro něj je zvykání na prostředí mimo dělohu ještě náročnější než pro vás soužití s ním. A hlavně věřte, že se všechny počáteční potíže časem ztratí a vy si konečně budete užívat skvělého pocitu mateřství.A jaké jste měly šestinedělí vy? Překvapilo vás na něm něco? S čím jste „bojovaly“ a jak jste řešily počáteční nesnáze? Jak jste se sbližovaly s miminkem?Pište, raďte ostatním maminkám, podělte se s námi o zážitky k tématu, o kterém se téměř nemluví…
Aktualizováno Pondělí, 04 Srpen 2008 19:45