Den s tátou PDF Tisk Email
Sobota, 12 Červenec 2008 20:23
K tomuto článku mě inspiroval vlastní zážitek, kdy jsem si potřebovala vyřídit řadu pochůzek, a tak jsem raději nechala 11 měsíčního syna doma s partnerem. Zhruba po pěti hodinách jsem se vrátila a našla syna jak se spokojeně batolí v tričku posázeném fleky různých barev (ze kterých se dalo poznat, že snědl snad vše, na co přišel). Co mě ale naštvalo, že botičky, které jsem pracně sháněla celý měsíc (syn má malou nohu), a které měl na nohou druhý den, byly odřené z odrážedla. Ale když vidíte to spokojené usměvavé mimino, které si po dni s tátou pomalu ani nevzpomnělo, že má nějakou mámu, nemůžete se ani na jednoho zlobit. Jak jsem se tak bavila s ostatními maminkami, zjistila jsem, že ti „naši tátové“, jsou si v lecčems podobní. „Když jsem si poprvé po půl roce od porodu vyrazila s kamarádkou na kafe, moc dlouho to netrvalo“, vypráví 26-letá Lucka. „Sotva jsem v kavárně dosedla, už mi zvonil telefon, že Kuba brečí, tak se ptám. Je najedenej? Přebalenej? Nemne si oči? No, tak ho přebal.“ Kubík si pro tátu samozřejmě připravil bobek. Za chvíli se Lucce zase ozval telefon, čím že mu má ten zadeček otřít, po další půlhodině zase, že Kuba brečí a kolik že má dát těch odměrek mléka. „To už jsem se sbalila a šla domů, až teď, kdy už cape a dá se mu dát do ruky piškot, ho můžu konečně tátovi na pár hodin svěřit.“ „A k čemu je vlastně ten režim, když se jí ve 12 prostě spát nechce?“ Ptal se otec udivené matky Karolínky. Když totiž Jana přišla z Vánočních nákupů v pět večer domů, našla Karolínku spát v postýlce, přestože běžně chodila spát po obědě a vstávala kolem 15 hodiny. Tatínkovi jí ale bylo líto a tak ji nechal hrát si, dokud prostě „neodpadla“. Manžel kamarádky Michaly si zase hlídání představuje tak, že si sedne k počítači a ona se ta roční rošťanda nějak zabaví. Když přišla Michala po dvou hodinách z nákupu domů, ptala se, kde malá Míša je. „Tady někde si hraje“, odpověděl jí manžel a ukázal někam za sebe, aniž by spustil oči od rozehrané hry na počítači. Jenže Míša nebyla a záhadou bylo, kam se mohla ve čtyřpokojovém bytě schovat a proč se neozývá. Hledali pod postelemi, pod stolem v Míši oblíbené pračce… Asi po čtvrt hodině ji našli, jak spokojeně spí v psím pelíšku v malém kumbálku, který je běžně přivřený. Jenže Míša měla díky nepozornosti tatínka dost času na to, aby vyzkoumala, jak se tam dostat a navíc stihla sníst i pár psích granulí. Naštěstí bez následků. A ještě jedna hláška mého partnera, když se vrátil s lehce připáleným synem z koupaliště. „Já myslel, že když už má základ, tak ho mazat nemusím.“ Co dodat? Máte také veselý příběh z hlídání taťkou? Podělte se o něj s ostatními čtenářkami.