K čemu děti na pohřbu? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Úterý, 27 Květen 2008 23:00

„Jak se na to můžeš dívat?!“ zvedá se mi žaludek. Kluk před obrazovkou ale dál nerušeně hltá cereálie a napjatě vyčkává, až had schovaný v písku lapne v smrtícím chvatu ještěrku. Párkrát s ní zatřese, což mi způsobí husí kůži, kluk však jen přestane na chvíli žvýkat. Je to příroda, je to život, je to pravidlo: silnější přežije, kluk je s ním ztotožněn, ale do jaké míry?

Zlatí býložravci!

Včera si koupil dinosaury. Takové to DVD u stánku, co se s nimi v poslední době roztrhl mediální pytel. Mezi kreslenými pohádkami ani na vteřinu nezaváhal, zvolil počítačem vytvořený film doby před dinosaury… Pravěcí ještěři putují ve vodě, po souši, ve vzduchu. Vzájemně se požírají, požírají svá mláďata, své rodiče. Zároveň kladou nová vejce a snaží se nevymřít, což se jim, jak již víme od počátku dokumentu, stejně nepodaří. V momentech, které hlas Vladimíra Čecha podbarvuje tajemným napětím odněkud vyskočí monstrum se solárním panelem na zádech a rozsápá bratra z jednoho hnízda pro kus masa. Jenže o zatuchlou mršinu projevují zájem i ostatní členové stáda a schyluje se k boji…

Jelikož taktéž manžel v takový inkriminovaný okamžik sám fascinovaně přestává krájet chléb, napadá mne, že smrt je zkrátka nějak přirozeně spojená s mužským mozkem, s pravěkými lovci, kteří museli umět zabíjet a byli fascinování dovednosti usmrcování, ale opak je pravdou… Zrovna nedávno mi kamarádka líčila jak po službě načapala malou Nikolku na klíně přítele. Zatímco on už dávno klimbal, dcerka upřeně sledovala jakýsi seriál s hvězdičkou. „Nikolo pojď okamžitě spát!“ snažila se jí vymanit z hřejivého bezpečí mužské náruče. Aby dodala svým slovům důrazu, začala argumentovat, jak moc se dítě bude v noci bát. Dítě apaticky hledělo do nitra světélkující bedny. „Koukala jsem se na ni,“ vyprávěla mi kamarádka „Létaly tam hlavy a místo toho, aby si zakrývala oči, ani jednou nemrkla víčky!“ „Ale to jsi neměl říkat…!“

Tak tedy žádné sladké holčičky. Malé příšerky, které se nemohou nasytit krvelačných her, kde krev stříká na všechny strany. Jediné, co je v jejich honbě za adrenalinem brzdí jsou rodiče… „Pustím si vojáky, nebude ti to vadit?“ ptá se mne opatrně kluk. Jsem potěšena jeho zájmem a připouštím, že docela jo, přičemž smířlivě navrhuji řešení: „Nemáš, tam nějakou jinou hru, kde se nikdo nezabíjí?“ Kluk nesouhlasně pokývá hlavou a mile mi odvětí: „Tak se nedívej, když ti to nedělá dobře!“ Jenže mě dost vadí, že se na vojáky dívá on a nejen na vojáky… „Jak se máš miláčku,“ volám synátorovi teskně, když se zdrží na prázdninách. Synáček však jen nezúčastněně odvětí, že dobře. „A co děláš?“ navazuji konverzaci, jak rybářský vlasec. „Koukám na televizi,“ na to kluk. „Teď večer?“ Kluk však přes aparát nevidí, že výstražně sledují hodinky, zato zezadu se naléhavě ozývá babička: „Ale to jsi neměl říkat…!“ Představuji si kluka, jak na druhé straně republiky, zakuklený v dece křesla nerušeně sleduje honbu kriminalistů, či pitvu oběti. A co z nich potom vyroste?

Strašidelné vize v mozku?

"Tatínku, zdálo se mi, že tě zabili ve válce!", naříká kluk chlálolícímu otci, probuzen ze spánku zjevně děsivými obrazy. Psychologové varují, že děti mohou obrazy, převádět do reality, která je pro dospělé jasně daná, ale malý mozeček si ji teprve vytváří, prostřednictvím děsivých snímků, které se přehrávají sny znovu a znovu. Vzpomínám si, že k tomu, abychom se báli jít vyčůrat stačil naší generaci uměli dědek s krvavým kolenem, imaginární palec, či prachobyčejný stín...

Snažíme se děti uchránit strachu, bolesti, života. Strašidelné bolestné reality života… „Kam šlo tetino miminko?“ ptá se v odzbrojující naivitě kluk. Přestože na vlastní oči vidí, jak to v přírodě chodí a od věků chodilo, pokládá otázky, na které neexistuje jednoznačná odpověď. „Já jsem se na něj tak těšil, chtěl jsem mu ukázat hračky…“ naříká zklamaně.

„Dědečku, není ti tam zima?“ ptala se i malá neteřinka s dojemnou upřímností žulové urny. Ještě nějaký čas jí nikdo živý na celém světě nedokáže odpovědět na otázky. Smrt blízkých je těžké téma na pochopení. Jak vysvětlit zvídavému všudybýlkovi, kde je dědeček TEĎ? Nebem? Andělíčky? Či mu nezakrývat oči a vzít ho s sebou na pohřeb? Od jakého věku děti pochopí nářek smuteční síně, aniž by je energie situace poznamenala na celý život? Jak odpovědět na tisíc a jedno proč? Proč tu není s námi? Proč se nevrátí? Proč ho oheň nepálí? Proč byl nemocný? Proč to tak musí být? Proč umřel? Ty taky umřeš, mami? - A já…?