Vybrala si spinální anestézii PDF Tisk Email
Napsal uživatel Hana   
Úterý, 20 Květen 2008 23:00

Maminka Hana otehotněla za pomocí asistované reprodukce. Do dělohy lékaři zavedly dvě životaschopná emrya, která se krásně ujala a začala klíčit ve dvě roztomilé holčičky. Až přišel čas, podívat se na svět...

Od doby, kdy se holčičky usadily na svých místech bylo jasné, že nebude jiná možnost porodu než císařský řez. Ocitly se v tzv „kolizní poloze“, tedy byly otočeny hlavičkami k sobě. Všichni jsme se modlili, abych se dočkala 38. týdne těhotenství a nezačala rodit spontánně, protože by pak šlo o minuty…

Jak proběhl porod dvojčátek a proč se maminka Hana v porodnici zdržela a poté se jako novopečená šestinedělka musela do nemocnice dokonce i vrátit?

Rodila jsem bez problémů, zato šestinedělí byl trest!

Žádné drama se ale naštěstí nekonalo, den před plánovaným císařem jsem měla cervix skóre 1 a na porod se krásně vyspala. Všechny maminky, které čekal podobný zákrok se bály nabízené spinální anestézie a já si jí vybrala sama. Strašily mě líčením zážitků, že jim míšní kanál napichovali lékaři až desetkrát. Já měla patrně štěstí, pan doktor šikula míchu trefil ihned. Ani v Praze na klinikách prý takové odborníky nemají.

Vzpomínám, jak na sále běhala a postávala spousta lidí. Pan anesteziolog je z legrace počítal: „I s dětmi jednadvacet oko bere!“ smál se a situaci mi tak ulehčoval. Byla jsem napůl obluzená léky, polovinu těla jsem vůbec necítila, díky plentě nic neviděla a jen se těšila na miminka. Když vyndali Magdičku, hned s ní odběhli pryč. Sestřička mi stačila říci, že se nalokala plodové vody a musejí jí trošku odsát. Ani tehdy jsem se nebála. Asi na mě působily léky, protože teď bych z takové informace zešílela!

Magdičku jsem viděla jako poslední…

Hned poté vyndali i Michalku. Ta hned dýchala, a tak okamžitě spustila nářek. Když jsem ji poprvé uviděla, lekla jsem se, že jsem málem spadla z operačního lůžka. Vypadala jako můj manžel! Malý, fialový a hóóódně naštvaný. Dodnes je to jeho věrná kopie. Poté co sestřičky odnesli k prvnímu ošetření i Michalku už jsem slyšela pláč dvojí. Magdička sice měla porodní váhu přes 2,5 kg, ale pro jistotu jí dali na pár hodin do inkubátoru, kde ji po porodu viděl manžel s babičkou ještě dřív než já.

Po porodu mě lékaři zašili a odvezli na JIP pokoj. Děti mi sem nosili na pokusy o kojení, ale bohužel ne tak často, jak bych si představovala. Stále jsem pila a čekala, kdy se mi začne tvořit mléko, ale až na pár kapiček nic… .-( Druhý den po sekci jsem vstala z postele a šla do sprchy. Cestou jsem byla přesvědčená, že snad bolestí umřu. Drénem vytékal z břicha hnis a já konečně chápala, proč všechny maminky po císaři chodí v předklonu. Na mě však sestřička ječela, že budu chodit rovně! Asi jí to dělalo dobře. Ty první dva dny byly strašné, bolest, močení do džbánku – to vše s infuzí a drénem s lahvičkou, snaha o kojení, stres, kdy zas uvidím děti. Každým dnem ale bolest ustupovala a jakmile mne lékaři zbavili drénu a infuze, začala jsem se těšit domů…

Cestu z porodnice mi zkomplikoval zánět

V noci před tím mě vzbudila šílená bolest. Dostala jsem akutní zánět močového měchýře. Močila jsem ve sprše každých pět minut a nahlas přitom brečela, ale pan doktor z noční směny se na mě ani nepřišel podívat. Ráno mě nadopovali nějakými analgetiky, po kterých jsem tvrdě usnula. Byla jsem v tu chvíli sestrám vděčná, že se mi starají o děti, sama bych skutečně nebyla schopná.

Za další dva dny jsem konečně dostala antibiotika a táta si nás odvezl s velkou slávou domů. Jenže bolest se stále stupňovala, byla jsem úplně zoufalá, nemohla jsem se ani snažit o kojení krmit z lahve ani přebalovat. Dělala jsem, co jsem mohla, ale byla jsem stále zpocená, celá se třásla a na toaletě mi tekly slzy bezmoci. Značnou část péče o děti převzala tchýně s manželem, pro které byla ale péče o dvojčátka naprostá novinka, do které jsem je musela zaškolit. Sama jsem před deseti lety pracovala s miminky, čili jsem měla mateřství v tomto směru jednodušší. To bylo ale skutečně to jediné, co jsem měla jednodušší…

Za pár dnů, kdy mi bylo stále hůř a hůř, jsem opět jsem skončila v nemocnici. A protože babi musela do práce a manžel by péči o děti sám nezvládl, děti nastoupily se mnou. Umístili je na dětské oddělení, kam jsem za nimi chodila několikrát denně, marně je zkoušela znovu a znovu přikládat k prsům a nepřestávala doufat, že se rozkojím. Po týdnu jsem se z nemocnice my tři holky slavně vrátily. Teď už napořád. Čekala nás obehraná písnička, tentokrát v domácím prostředí - trable s mateřským mlékem...

Příště povypráví Hana svůj osobitý příběh nekojící matky…

Nejdříve to byly jen bublinky, ale pak začaly růst - a těžknout... Jak se rodí dvojčátka? Kolik rukou potřebuje jedna máma k utišení dvojitého pláče? Jsou si podobná jako vejce vejci, ale každá je svá... o svých rozverných dvojčátkách vypráví Hana ve vašem oblíbeném magazínu. Přečtěte si také: Na zázraky věřím Když čekáte dvojčátka Lepší antibiotika, než děti vykašlat Hana ví, jak na dvojčátka

Aktualizováno Úterý, 20 Květen 2008 12:22