Zahrádkaření, je pokus zdaření PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Čtvrtek, 15 Květen 2008 23:00

Když nastane chvíle, že jsou třeba situace komentovat úsměvnými hesly, zavírám se na kousek zahrádky, kde čerpám sílu z hlíny. Přestože jsem zahradnice na baterky a naše zahrádečka už tuto skutečnost jistě pochopila, květena se překvapivě necítí v ohrožení. Bez bázně a hany vyhazuje pupeny, kreslí růžovou po okvětních lístkách a do parfému jara přidává vlastní originální odér. Jsem ovšem přesvědčena, že víc než moje nedokonalá péče ji oslovuje hřejivé lidské slovo...

Okatě jí totiž chválím, když naroste další šlahoun a na zvlášť vydařený lístek svolávám zbytek rodinky, jež bohužel již po třiceti prvních stoncích ztratil zájem. S radostí matky vítám každou novou zelenou hlavičku, která se k mému úžasu prodrala hlínou na svět. Pochopitelně také truchlím, když stromky opadávají. Loni opadávaly ve velkém. Zubožené holé kmínky mi připomínaly maltezáka, ze kterého když ostříháte dvě kila chlupů, zbude potkan s typicky vyjeveným kukučem...

Každá normální ženská obvykle šílí, když jí na hřebenu zůstane větší chomáč vlasů než obvykle. (Seč vlasy nepočítá, o chomáči má dokonalý přehled.) Zběsile jsem proto pobíhala kolem květeny, starostlivě k ní promlouvala, hnojila a zalévala. Po čase už choťák nemohl mé trápení snášet. „Stále jim opadávají listy!“ naříkala jsem bezmocně. Vzal mne jemně kolem ramen jako člověka s pohnutým osudem a s útěchou pravil: „Jestli to nebude tím miláčku, že už je podzim.“

Zkrátka zahrádkář je pohodář, jen když zná kalendář... .-)

Aktualizováno Pátek, 16 Květen 2008 04:41