Kutilova žena se ptá: Proč já? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Neděle, 11 Květen 2008 23:00

Jediné, co zvládnu líp, je porod, nákup a suchý zip!

Protože z toho, co je baví, nikdy nevyrostou, jsou kluci a tatínkové naprosto nevypočitatelní. Nejvíce ze všeho zajímá choťáka obsah. Věčně se pídí po principech fungování. I v dětství rád zkoušel netušené, testoval nečekané a s vrozeným pozorovacím talentem se inspiroval prací dospělých. Zvláště miloval činnosti, které by se, nebýt jeho zásluhy, vůbec nekonaly...

Jednou jeho otec poraženě rozebíral nefunkční pračku. Ze součástek vybíral autíčka, pastelky a kolíčky, které elektronice bránily ve spokojeném chodu. Koho by napadlo, že synátor má o vyřazené hromádce jasný přehled? Přibatolí se, poťuká na poklop znovu kompletního přístroje, a ledabyle prohodí: "Ale estě hzebínek jsem tam hodil..."

Můj malý Mareček je po tatínkovi. Zajímá ho hlína v květináči, zápalky, prostor mezi žebry radiátoru, ventilátor, dopisní schránka, popelnice, páčky a kličky, prázdná bílá zeď, u vytržení je také z vypínačů a knoflíků, nejlépe potom barevných. A protože je skutečně CELÝ po tatínkovi, neumí se tím vším pouze kochat. Jako správný chlap si věří a ví, že musí všechno zkusit, o všem se na vlastní oči, kůži, nehty, vlasy přesvědčit a všecičko spravit. Možná dopředu ani tak docela neví jak, přesto to však neváhá zkusit.

Ano, a to na nich milujeme. Tu neohroženost s jakou přijímají výzvy rozbitých spotřebičů, nefunkčních mailů, blikajících kontrolek, nevyladěné antény, vyhozených jističů a zadrhlých víček od marmelády. Na nás ženách je, abychom s pokornou úctou přihlížely...

Přihlížející se ptají: Proč? Kutil se ptá: Proč ne? A kutilova žena se ptá: Proč já?!

…nutno připustit, že přihlížím ráda. Moje úcta je nehraná a tudíž svým způsobem provokativní. "Jak jsi to dokázal?" ptám se choťáka, když silou Bivoje zarazí dřevěné kůly půlmetru do země. "Jak jsi to věděl?" uvažuji nahlas, když rozsvítí lampičku lehkým otočením žárovky. "Jak to, že všechno umíš?!" cítím se zbytečná, když s potěšením poskakuje kolem plotny, protože s novou granulovanou zásmažkou si experimentálně uvaří i omáčku! "Sám sebe překvapuji," prohlašuje borec, co přijde a udělá. S novým elánem ješitnosti tvrdí, že nic není těžké, když tuší, jak to zhruba může dopadnout. A já mu věřím. Je to totiž jednodušší než to zkoušet a bezpečnější než být při tom...

Fáze mezi rozbitým a postaveným působí dojmem, že nic, včetně okolí spraveniště, už nikdy nebude jako dřív. Má nutkavá tendence katastrofě zabránit se projevuje tak, že manželovi zpod rukou uklízím vše, co už delší dobu než deset minut nepoužíval, což se právě neshledává s očekávaným vděkem. Zavržena jsou i pádná fakta, že tomhle nepořádku přece nemůže nic najít, vytvořit, či vymyslet. Zkrátka jen potvrzují pravidlo, že práce se NEMÁ nosit domů...

Jeden manželův známý se tou radou neřídil, a že byl opravář dobrodruh opravoval motor na kuchyňské lince. V průběhu toho boje, uletěla z motoru matička, vystřelila jak pingpongový míček a prorazila akvárium. Drobnou dírkou ve skle vytekla voda na peršan, jako opraváři krev ze žil. A tak vyhodil koberec, rybičky i matičku, protože po dětském nářku a ženině hrozbě už se na nějaký motor vážně mohl!

Co oči nevidí, srdce nebolí! A co srdce bolí, váš opravář zhojí...

Aktualizováno Neděle, 11 Květen 2008 19:46