Lepší antibiotika, než děti vykašlat PDF Tisk Email
Napsal uživatel Hana   
Úterý, 06 Květen 2008 23:00

Dokud jsem sama neměla dítě, nedokázala jsem pochopit, jak mohou maminky svá dvojčátka do sebe rozeznat, ovšem již záhy bylo zcela jasné, že miminka jsou svá a každá docela jiná, a to dokonce ještě než se narodí...

Jaké bylo těhotenství s dvojčátky, jak se pro dvojčátka vybírají jména, aby ladila? Jak zvládnout nezvladatelné chronické nachlazení? O tom všem dnes vypráví maminka Hana. Nenechte si ujít její povídání o Magdičce, Michalce - a samozřejmě i Astičce...

Lékař vám potvrdí, že každé těhotenství je jiné. Mnoho maminek mi popisovalo svá těhotenství, slyšela jsem o spoustě příznaků a s napětím čekala, který z nich postihne mě. A dopadlo to tak, že mě jako první postihl příznak, o kterém jsem nikdy předtím ani potom neslyšela. Trpěla jsem strašnou zimnicí. První týdny těhotenství jsem všechna odpoledne strávila zabalená do peřin s horkým čajem a klepala se jak ratlík. Pak jsem vysílením usnula a vzbudila se zmatená jak čerstvě vyoraná myš. Když to přešlo, začalo období ranního zvracení… To je celkem klasický příznak, ale specialitou toho mého bylo, že se mu dalo zabránit, pokud jsem se včas a hodně nasnídala, ovšem naprosto jsem nesnesla vůni ovocného čaje. Manžel si ze mě dělal legraci, že mě děti posílají pro snídani a nezapomenul vždy varovat Astu, která se neustále motala kolem mě, že by nemusela dopadnout dobře a měl pravdu…

Kolem 4. měsíce jsem dostala úmorný kašel, kašlala jsem i několik hodin v kuse, dávila se a doktoři nevěděli co se mnou. Báli se mi cokoli předepsat a nějaké babské rady a bylinky mi taky byly k ničemu. Nakonec zasáhl lékař na pneumologii, který mi napsal antibiotika. Říkal přesně to, co já celou dobu: lepší trochu chemie než děti z dělohy vykašlat. Jinak šlo těhotenství celkem hladce, okolo 14. týdne jsem začala cítit bublinky a později i kopanečky. Děti se v bříšku ještě různě mlely a měnily svou polohu, jak se jim zachtělo, takže jsem nikdy nevěděla, které mě čím bouchlo nebo koplo. 20 týden jsme byli na genetickém ultrazvuku, vše bylo v pořádku a miminka vypadají na dvě holčičky. V 7. měsíci už se jejich poloha ustálila a říkám, že už tehdy se přesně projevila jejich budoucí povaha…

Starší dcera totiž žije podle hesla : „Mě nikdo vychovávat nebude, já se vychovám sama!“ Je moc šikovná, ale co dělat nechce, to prostě nedělá. Nějaké zákony nebo nařízení jí jsou srdečně fuk. V bříšku se projevovala tak, že si prostě sedla na můj močový měchýř, otočila se zády a kašlala na všechny. Pohyby jsem skoro necítila a jen se strachovala do každého dalšího ultrazvuku, zda je v pořádku. Když si jí chtěl pan doktor na ultrazvuku pořádně prohlédnout, tak na něj zvedla ukazováček. Prostě samorost. Když se teď na holky někdo podívá, tak většinou řekne: Magdičko, ty jsi ten lump, tobě to kouká z očí. S Magdičkou se prostě nenudíme, vymýšlí jednu lumpárnu za druhou a občas to hraničí se zdravím. Druhá holčička byla v bříšku otočená hlavičkou dolů, vlnila se přesně podle učebnic a i teď je taková pohodovější a pohodlnější. Jenže vedle Magdičky by vypadala jako pecka, a to si přece nemůže nechat líbit. Takže je to taková princezna „bez dvou za dvacet“, prostě náš lumpík Michalka.

Jak se vybírají jména pro dvojčátka?

Dlouhé a složité bylo vybírání jmen. Manžel v tom měl jasno. Jedna bude po mně a mé mamince a druhá po jeho mamince. Já zase měla jasno, že takhle teda ne. Chtěla jsem, aby jména k sobě ladila. Sice by ten jeho návrh zrealizovat šel, byla by to Hana a Jana, ale já jsem stejně nechtěla. Toto dědění jmen mi přijde takové nudné, rodiče si zjednodušují práci, nevymýšlí, nekombinují… A hlavně vím, jaké to nosí komplikace, když máte jméno po matce nebo otci. Následovaly tedy několikahodinové debaty, kdy jsem předkládala jedno jméno za druhým a manžel buď ve všech viděl nějaké nemilé lidi z okolí nebo to byly jména lidí z příbuzenstva. Pak už jsem se naštvala a prosadila si Magdu. Jako druhou jsem chtěla Ninu, ale tu mi tvrdě zatrhl. Řekla jsem mu, ať si teda vybere sám, ale jméno bude ladit k Magdě nebo alespoň začínat na M. Nakonec přišel s Michalkou, což je sice jeho sestřenice, ale to už jsem mu radši nepřipomínala.

Jinak ale vzpomínám na těhotenství moc hezky. Všichni se o mě starali, jedna maminka mi šila šaty, blůzy a kalhoty, abych měla v čem chodit. (Ke konci už to byla velikost 62.) Druhá mi kupovala jogurty a ovoce. Manžel pomáhal jak mohl a Astička se v podstatě ode mě nehnula na krok. Jakmile jsem si sedla nebo lehla, tak už byla na mém břiše a hlídala si miminka. Asi měsíc před porodem jsem byla nucena nastoupit do nemocnice. Bylo vedro, byla jsem velmi oteklá a zvyšoval se mi krevní tlak. K porodu to však ještě nebylo. Lékaři tento stav naštěstí zažehnali a já se vrátila ještě na pár dní domů, než jsem nastoupila na plánovaný porod naostro...

Nejdříve to byly jen bublinky, ale pak začaly růst - a těžknout... Jak se rodí dvojčátka? Kolik rukou potřebuje jedna máma k utišení dvojitého pláče? Jsou si podobné jako vejce vejci, ale každá je svá... o svých rozverných dvojčátkách vypráví Hana ve vašem oblíbeném magazínu. Přečtěte si také: Na zázraky věřím Když čekáte dvojčátka

Aktualizováno Úterý, 13 Květen 2008 07:08