Sám doma! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Eva   
Pondělí, 28 Duben 2008 23:00

Zůstat sám doma je pouze pro Kevina přirozená situace, nalíčí pasti na zloděje, seznámí se s holubářkou, ale pro ostatní děti i jejich rodiče jde ale o zkoušku odvahy, vždyť stačí jen nedopatření, aby neštěstí změnilo směr a z hor se vydalo k nám...

„Prosím tě můžeš skočit za malým a podívat se jestli žije,“ prozváněla mě sousedka. Měla obrovský problém. Nemohla odejít z práce na ošetřování, ale malému končila angína a musel po víkendu zůstat doma sám. Hlídací babičky nejsou nadosah a hledat do domu cizí chůvu se jevilo dosti nepraktické. Ovšem nechat nemocné dítě doma, byť jen na pár hodin zkráceného úvazku, je zkrátka zanedbání péče, ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu...

Radkovi je sedm, začal chodit do školy a jako sedmiletý je dosti vyzrálý kluk. Předpoklad, že zvládne počkat až máma přijede z práce a přiveze brášku ze školky je přesto relativní. Máma mu nechala doma starý mobil, ale ten jako na potvoru nereagoval. Vypnul se a byl nedostupný. Matka v práci panikařila a v prekérní situaci volala postupně kamarádkám na mateřské, aby šly to její dítě zkontrolovat. Nechala jsem své dítě koukat na televizi, vyzbrojila ho výstrahami, co rozhodně nesmí beze mne dělat a cestou přes ulici jsem si srovnávala v hlavě, že musela mít opravdu pádný důvod, aby nechala Radka samotného, když je nemocný. Vždyť není to tak dávno, co synkům ohřívala v mikrovlnce čaj po pěti minutách, jen aby byl stále vlažný. Nemohli se napít limonády, pouze bylinek a stáli mámě za zadkem, kamkoli se hnula. Radek je sice na svůj věk velmi chytrý a vyspělý kluk, ale pořád ještě dítě…

Dorazila jsem k domu a po prvním slušném cinknutí se začala energicky dožadovat pacientovi pozornosti. Házela jsem do okna kamínky, zvonila, bušila, volala, ale výsledek byl takový, že se Radík strachuje i vylézt z postele, natož se jít k oknu podívat, kdo se k němu dobývá. Bylo mi jasné, že kluk má zákaz chodit otvírat, i že se bojí vůbec nakouknout, kdo na něj křičí: „Radku, zavolej mamince, ať se o tebe nebojí.“ Jenže to situaci nezměnilo. Kluk byl stále vevnitř - Bůh ví v jakém stavu - a já venku. Roztřásly mne obavy, co když je v bezvědomí, co když je každá minuta drahá, mám rychle zavolat sanitku?

Nakonec jsem zavolala zpátky do práce. „Musíš určitě přijet, ty máš klíče a on se mi vůbec neozývá,“ děsila jsem ji stejně, jako ona vyděsila mne. Dojela naštěstí za deset minut taxíkem. Kluk byl v pořádku, jen lehce vyděšen. Zkrátka pokud potřebuje máma pracovat a nemá hlídání, je to prekérní stav a sousedka ho dohnala k dokonalosti. Ani další den si nevzala ošetřování, ale ujistila mne, že už Radkovi raděj nebude volat, kdyby ten mobil zase blbnul, aby se tak nebála.

Aktualizováno Úterý, 29 Duben 2008 08:21