Mateřská dovolená PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 13 Duben 2008 18:52

Čtyři roky „nepodmíněně“?
Ať žije mateřská dovolená!

Tak jsem se konečně dočkala, říkala jsem si, když jsem zabouchla dveře kanceláře a přede mnou ležela vidina čtyř let nekonečných prázdnin. Žádné ranní vstávání po šesté, žádné stupidní příkazy otravného šéfa! Konec špinavých hrnků od kafe po důležitých poradách. Ať žije život bez věčného shonu! Úžasná vidina, úžasného volna!
Fakt to ze začátku vypadalo nadějně. Škoda, že mi bylo tak zle, že jsem si to úžasné volno víc nevychutnala. Dvacet kilo navíc, oteklé nohy i ruce a neustálá potřeba spánku - to nejsou zrovna nejlepší předpoklady pro to, aby člověk správně prožíval pocit nekonečné svobody. Odškrtávala jsem dny do porodu a těšila se, že happyend teprve přijde. Se sladkým miminkem v náručí mi ke štěstí nebude chybět vůbec nic!
Když se narodí…

A konečně to tedy přišlo. Čtyři dny v porodnici utekly jako nic a já konečně poprvé položila svého drobečka do postýlky, poprvé uvařila láhev čaje a poprvé se rozhlédla svým bytem jako „matka“. Pohádka začala.
To, že nemám žádný, ale opravdu žádný volný čas jsem zpočátku přičítala na vrub své nezkušenosti. Až se naučím přebalit malého, aniž by mi třikrát skopnul plíny, až ho stačím vyrvat z postýlky dřív, než stačí vzbudit celý dům. Až… Dny ubíhaly, ale žádné až nepřicházelo. Miminko se odmítalo budit disciplinovaně po čtyřech hodinách, tak jak o tom hovořila příručka „Matka a její dítě“ a odtrhnout ho od prsu po předepsaných pěti minutách byl taky poměrně velký problém. Nakonec to vypadalo tak, že chlapeček ječel každé dvě hodiny, poté půl hodiny baštil, následovalo přebalování a uspávání a tak to šlo dokola ve dne v noci. Na nevhodné okamžiky měl radar, který byl spuštěn už od prvního dne. Stačilo obalit si ruce v mouce a těstě při zpracování knedlíků – a byl vzhůru. Sotva jsem strčila do pusy první lžíci s jídlem, otevřel s pláčem oči. Houby platné, že jsem se kolem postýlky plížila jako zloděj – stejně mě vždycky vyhmátnul. „Jen ho nech vybrečet…“. Radila sousedka a já se o to opravdu několikrát v zoufalství pokusila. Obvykle ve chvíli, kdy se návrat mého muže blížil a já s obědem stále zoufale bojovala, případně když už jsem doslova padala hlady a měla za to, že nějaké sousto by neuškodilo. No, možná tahle rada u některých dětí zabírá. Ale musím, říct, že já pracovat ani jíst za zvuku sirény prostě neumím.
Prázdniny se jaksi nedostavovaly. V poklusu mezi vařením, praním, věšením, žehlením, krmením a přebalováním jsem marně čekala na hodiny nekonečného volna a na tu úžasnou chuť svobody a prázdnin. No, snad až bude větší…
Když se rozeběhne

Měsíce běžely a chlapeček rostl. Z miminka se stávalo batole a já doufala, že se konečně blíží den, kdy nastane ta slibovaná mateřská „dovolená“. Ano, jistě, úspěchy se pozvolna dostavovaly. Děťátko už nejedlo každé dvě hodiny, ale pouze pětkrát denně, probouzelo se maximálně pětkrát za noc a ve světlých okamžicích dokonce jenom třikrát a po obědě dokonce spalo, takže jsem si po ročním maratonu mohla dát konečně v klidu kafe. Ale zase tak výrazně se můj život nezměnil. Pro jistotu se mu totiž přestalo líbit v postýlce a protože spal už mnohem méně, mnohem víc chtěl běhat po bytě a užívat si pozornosti své uštvané mámy. Nikde nevydržel víc než pět minut, žádná hračka ho nezabavila na dobu delší než malou. Vylezl kamkoliv v rekordním čase a dosáhl na cokoliv, byť by to houpalo zavěšené na lustru. Zvláštní. Z miminka bylo batole, ale můj život stále plynul v šíleném rytmu připomínajícím běh přes překážky. Někdy i nikoliv obrazně – všimli jste si, jak dokonale dokáže rozmetat vaše dítě kostičky po pokoji? Vám by se je nikdy nepodařilo rozmístit tak, aby tak dokonale nebylo kam šlápnout.

Kdeže byly ty klidné dny plynoucí nudy při vaření kafe v kanceláři, při mytí nádobí a nadávání na nespokojeného šéfa… Jak idylicky vypadaly s ohledem na chaos současných dní. Říkala jsem si, že musím vydržet. Že se to určitě zlepší, až bude ještě trochu větší…
Když se rozmluví

Jak šel čas s děťátka se stal človíček. Dokázal si už dokonce chvilku hrát, některé lžíce kaše skončily v puse namísto na ubruse, své pocity přestal vyjadřovat nesouhlasným řevem. A ještě jedna převratná novinky. Začal mluvit. Nastoupilo období PROČ.
„Proč sluníčko svítí, proč déšť padá z nebe, proč pes štěká, proč je voda mokrá, proč je babička holka a proč je jahoda červená?“ Ano, uměl si už sám obléknout kalhotky, nabaštil se bez potíží a dokonce už spal celou noc. Jeho den se ale skládal se stovek otázek. Sotva uslyšel odpověď, ptal se znovu a každým dnem byly otázky zákeřnější. Jeho zvonivý hlásek se rozléhal po celém bytě od rána do večera a nedalo se před ním uniknout. Dotíral zas a znovu. „Roztomilý chlapeček,“ žasly prodavačky v krámě, ale ty si nepřipadaly jako institut na správné odpovědi. Hlava mě brněla ještě hodinu poté, co šel s poslední otázkou zašeptanou v polospánku spát.

Dovolená? Tak proboha, kdy přijde? Kdy naposledy jsem si v klidu přečetla knížku, viděla nějaký hezký film, oblékla si hezké šaty a vyrazila někam do společnosti. I když… Společnost… Vždyť už ani nevím, o čem bych se s ostatními lidmi bavila. O té nové jablečné přesnídávce, o převratném vynálezu papírových plen, nebo snad o výhodách aviváže? Někdy jsem měla pocit, že mi mozek někdo vyměnil za příručku s názvem „Šťastné dětství mého dítěte.“ Když jsem potkala své kolegyně na jehlových podpatcích a v dokonale padnoucích kostýmech, marně jsem se snažila zamaskovat své skvrny od pacholíka na tričku a setřít zbytky banánu z vlasů. Snažila sej se tvářit vesele a vyrovnaně. Jsem přece na dovolené a brzo, ale opravdu brzo, už bude líp.
Když vyroste

A bylo. Najednou začal mizet do dětského pokoje a s autíčky si vydržel hrát i dvě hodiny. Maloval a prohlížel knížky, vyprávěl mi své zážitky z dětského hřiště a měl svůj vlastní dětský svět. A já si uvařila kafe a k tomu otevřela knížku, lehla jsem si k bazénu a opalovala se, lítala s ním na kole a bylo mi fajn. Mateřská dovolená byla konečně tady. Úžasné dny s mým úžasným synem. Nedovedla jsem si představit, že by mi někde mohlo být líp. Pomalu se ale blížil čas mých jehlových podpatků a mých kostýmů. Čas vrátit se ke svým hrnkům od kafe a problémům hodným mého vzdělání. Trochu jsem se bála a trochu těšila. A pak jednou přišlo to moje odrostlé miminko s dalším proč. (Ty mu pravda vydrží asi ještě dlouho.) „Mami, proč vlastně nemám bráchu?“
A já si řekla: „Proč vlastně ne?“


Iva Nováková

 
 
Ke kořenům bolesti zad

epc01Klinika miniinvazivní a endoskopické léčby zad EuroPainClinics představuje unikátní miniinvazivní a endoskopickou léčbu kořenového (radikulárního) syndromu

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo