Jak žijí… trojčátka PDF Tisk Email
Napsal uživatel Iva Nováková   
Neděle, 27 Duben 2008 23:00

Mám tři děti a vím, že to je výrazně jiné, než mít jedno. Ovšem naprosto nevím, jaké to je mít tři děti najednou. Právě proto vám přináším povídání paní Ivety Kopecké, o jejích trojčátkách Tomáškovi, Dominikovi a Karolínce. Pokud jste až do teď stejně jako já měli pocit, že víc už toho nezvládnete, přestaňte fňukat…

„Když jsme se s manželem rozhodli pořídit si miminko, trvalo asi půl roku, než se mi podařilo otěhotnět,“ začíná vyprávět maminka Iveta. „Stalo se to zrovna v době, kdy jsem měla podstoupit operaci kotníku. Protože jsem již měla podezření, že jsem těhotná a věděla jsem, že v prvních třech měsících těhotenství by se neměla podstupovat narkóza, musela jsem navštívit svého gynekologa, aby mi mou domněnku potvrdil nebo vyvrátil. Gynekolog mi po vyšetření oznámil, že jsem těhotná a tak operace musela být odložena. Měla jsem velkou radost, že se nám to konečně povedlo a budeme mít miminko. O týden později, na prvním ultrazvukovém vyšetření, mě však čekalo veliké překvapení. Na obrazovce se objevily místo jednoho plodu hned tři! Když mi to gynekolog vysvětlil, zeptala jsem se ho, zda si nedělá legraci. Docela ho to urazilo. Byla jsem úplně v šoku, říkala jsem si, jak je to možné. Cesta domů mi trvala místo dvaceti minut celou hodinu, musela jsem si vše v hlavě urovnat. Doma jsem manželovi předložila fotografii z ultrazvuku. Byla jsem zvědavá, jak zareaguje. Nejdříve na fotografii nic nerozpoznal, když jsem mu však ukázala tři budoucí miminka, byla to i pro něj příliš silná káva. Přeběhl celou kuchyň, aby překonal první šok a byl schopen dál uvažovat.

Chceme všechny tři

V prvním rozrušení se mě poté zeptal, zda to nejde zredukovat. Přestože mne gynekolog ihned po zjištění vícečetného těhotenství informoval o všech možných rizicích, které mohou nastat a doporučoval mi redukci, nakonec jsme se ale stejně s manželem rozhodli, že si všechny děti necháme, když už to tak příroda zařídila. Ihned jsem začala vyhledávat informace o vícečetném těhotenství. Přečetla jsem knihy o průběhu klasického jednočetného těhotenství a také knihu „Dvojčata: jejich vývoj a výchova“, dále jsem hledala informace na internetu, kde jsem se kontaktovala s Klubem dvojčat a vícečat. Nic moc jsem ale nevyzvěděla. Další gynekologická vyšetření jsem podstupovala v Hradci Králové, kde mají pro budoucí maminku vícerčat vhodné vybavení. Na gynekologické vyšetření a ultrazvuk jsem chodila každých čtrnáct dní. Zjistilo se, že budu mít dva chlapečky a děvčátko. Jeden chlapeček byl na pravé straně, podél, hlavičkou dolů, druhý byl nalevo, také podél, hlavičkou dolů, děvčátko bylo napříč pod žebry. Genetické vyšetření na vrozené vývojové vady dětí bylo neúspěšné, protože na klinice neměli k naměřeným hodnotám validní soubor ke srovnání. Lékař mi během těhotenství doporučil hodně se šetřit, přes den často polehávat, nemohla jsem se účastnit kurzu cvičení pro těhotné ani plavání - to mě docela dost mrzelo. Samozřejmě jsem se ale podvolila a aby vše dobře dopadlo, celé těhotenství jsem užívala kyselinu listovou, magnesium a vitamíny pro těhotné. Navzdory tomu přišly komplikace…

Problémy a zase problémy…

První těžkosti se objevily ve 25. týdnu těhotenství, kdy jsem se začala otevírat a musela jsem být hospitalizována. Tenkrát ale až tak o nic nešlo, lékaři zabránili otevírání stehem a po týdnu jsem se vrátila z nemocnice domů. Na měsíc. Od 30. týdne už jsem byla hospitalizována a věděla jsem, že je to až do konce těhotenství. Ve 32. týdnu se objevily stahy (asi po 5ti minutách), dostala jsem tedy injekci pro urychlení zrání plic dětí a kapačku, naštěstí se vše uklidnilo. O dva týdny později se mi spustilo krvácení z nosu, které nešlo zastavit a tak jsem dostala balónek do nosu. Touho příhodou a stresem se mě velmi zvýšil krevní tlak, tak přišly stahy podruhé. I tentokrát se je podařilo zastavit díky injekci magnesia. V 38. týdnu těhotenství se lékaři kvůli mému špatnému zdravotnímu stavu rozhodli pro porod a to císařským řezem. Porod jsem podstoupila při epidurální (částečné) anestezii. A nelituji toho. Chtěla jsem hned vědět, jestli je vše v pořádku a ne čekat tři dny či více, abych mohla vidět své děti. Dokonce jsem slyšela, jak začaly plakat, když se narodily. Byl to nádherný zážitek. Po porodu vážil Dominiček 2560 g a měřil 47 cm, Tomášek vážil 2000 g a měřil 45 cm a Karolínka vážila 1600g, měřila 43 cm a musela být umístěna do inkubátoru z důvodu nízké porodní váhy. Neuměla zatím udržet svou tělesnou teplotu. Všechny děti byly zdravé.

Starat jsem s musela sama

Týden po porodu mě přestěhovali na dětskou kliniku. Tam jsem byla tři týdny a naučila jsme se postarat se o všechny děti sama. Nejprve mě sice chtěli s klukama propustit domů, s tím, že pro Karolínku si přijedeme, jakmile dosáhne váhy 2,30kg (což je propouštěcí váha). Mezi tím bych ji vozila mléko a chodila na návštěvy. Byla jsem proti. Za prvé mě bylo proti srsti ji tam nechat tak dlouho úplně samotnou a za druhé by pro mě bylo velmi náročné jezdit do vzdáleného krajského města, pokud bych měla doma dvě malé děti. Takže jsme nakonec zůstali všichni a domů jsme odcházeli, když byl miminkům měsíc. Zatímco v nemocnici byl relativní klid, doma už to tak jednoduché nebylo. S péčí mi pomáhal příležitostně manžel nebo jeho rodiče. V době, kdy byli v práci, jsem musela samozřejmě vše zvládat sama.

S koupáním dětí mi chodila každý den pomáhat manželova maminka, za to ji dodnes moc a moc děkuji. Byla to veliká pomoc, a je vlastně dodnes! Myslím, že se jí to i líbilo, vždycky se takhle poňuchat s miminky. Jakmile děti zvládly samy sedět, tak jsme je koupali ve vaně. A všechny pohromadě a tomu je zatím dodnes. Ale už se tam začínají nějak mačkat… Musím přiznat, že problém byly postýlky. Sice bydlíme v rodinném domečku, s manželovou babičkou, ale pro nás - nastávajících pět lidí, zde nebylo moc místa. Museli jsme proto přistavovat. Ale k tomu došlo, až když děti byly už na světě. V době, když jsem přišla z porodnice, jsme měli jen kuchyň, obývák a ložnici. Takže děti spinkaly v obýváku, do ložnice se nám, bohužel, nevešly. Všichni se divili, že je tam nemám. Jenže už nikdo nedokázal poradit, kam je v té maličké místnosti mám asi dát! Musím ale říct, že se nikdy nestalo, že bych k dětem nevstala, nebo že bych je neslyšela. Měli jsme jednu klasickou postýlku a pak postýlku pro dvojčátka. Ani jsme nepořizovali monitory dechu. U té dvojčatovské postýlky by to ani nešlo, protože nám bylo sděleno, že by se rušily. A nějakých planých poplachů jsem měla dost z nemocnice!

Často se mě lidé ptají, jestli jsme měli na výpomoc nějakou zdravotní sestru. Musím říct, že ještě během těhotenství jsem požádala náš obecní úřad o pomocnici, která by mi po porodu pomáhala s péčí o děti. Předpokládala jsem, že mi nabídnou kvalifikovanou zdravotní sestru (což jsem také v žádosti uvedla). Zažila jsem ale pořádné zklamání. Nabídli mi sice dvě slečny, jedna však měla vystudované gymnázium a druhá střední ekonomickou školu. Obě jsem je tedy odmítla z důvodu, že neměly patřičné vzdělání. Domluvili jsme se však s obecním úřadem, že mi bude po dobu jednoho roku každý měsíc poskytovat finanční částku, která by odpovídala platu pomocnice. Také se mi podařilo získat dva sponzorské dary na výživu dětí. Jeden jednorázový dar od firmy Nutricia na dětská mléka a kaše, druhý od firmy Hamé na dětské přesnídávky. I přes všechny těžkosti, které jsem zažila, jsem dnes moc ráda, že děti máme a že jsme se tehdy nerozhodli pro redukci. Manžel si vždy přál dvojčátka a já pro začátek jedno, a to děvčátko, tak nám to tam nahoře pěkně sečetli…“

Další povídání o trojčátkách, ale i o tom, jak pro ně vybrat správný kočárek, nebo jak je zvládnout nakrmit, už příští týden ve vašem oblíbeném magazínu.

Foto: Jaroslav Novák a archiv rodiny

Aktualizováno Čtvrtek, 24 Duben 2008 12:50