Kdo to má vydržet? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Středa, 23 Duben 2008 23:00

Když přišel manžel se zprávou, že děti pojedou na školku v přírodě, původně jsem si bláhově myslela, že mluví o jednodenním výletě. Necvičena tábory a kurzy skautů jsem nabyla podivně naivní myšlenky, že ráno školkáčky vypravíme na autobus a odpoledne si je zase vyzvedneme, ale ouha, děti z nás udělaly slaměné rodiče na šest dlouhých dní. Jedna věc je jak zvládnout být s dětmi a druhá, jak být bez nich, oboje je totiž umění!

„Na šest dnů? To je ale skoro týden!,“ apelovala jsem na manžela, ale ten jen pokrčil rameny: „No, tak ho nepustíme…“ Na vteřinu se mi ulevilo, vždyť to vlastně není povinné, určitě nebude jediný, co nepojede, na druhou stranu, je to jen pro předškoláky, takže, co když jo? A můžeme si dovolit ho nepustit? Dítě nemluví o ničem jiném, než jak pojede na prázdniny. Pokud mu vysvětlíme, že se o něj bojíme, nepochopí to i ve školce bude vytržen z kontextu a zůstane s tříletými špunty… Manžel opět pokrčil rameny: „No tak ho pustíme - a uvidíme…“

Školu v přírodě si umím představit asi jako výlet v chatkách, ale školku v přírodě? Ještě neumějí číst ani psát dopisy, nemají mobily, čili v překladu to znamená šest dnů absolutně bez kontaktu! V šatně jsem tiše pozorovala děcka a rozlišovala co umí ten můj špunt a co umí ostatní. Obvykle se jevili všichni na stejné úrovni, tudíž stáli a nechali se rodiči provokovat k činnosti. V šatně se v ranních i odpoledních hodinách ozývalo stále stejné a všudypřítomné: „Tak už si sundej tu bundu, Marku dělej, spěchám. Kamile, zapomněl jsi čepici, kam koukáš tepláky si obleč. Lucko pohni, co ty boty? Srovnej je!“ Copak tenhle mišmaš brouků Pytlíků můžeme pustit na týden do nevlídné krajiny Vysočiny? Nejsou ještě moc malé?

„Hele klid,“ vybavuje si choťák svá dávno odplynulá dětská léta. „Přesně v tomhle věku jsem byl se školkou na Šumavě.“ Mám si myslet, že nejde o novinku promyšlenou v závislosti na konkurenci školek ve městě? „Ty mi nevěříš, ale já si dokonce pamatuji i jak jsme se fotili!“ přiťukne hřebíček pochybností: „Víš, že se mi nějak nechce věřit, že tě tenkrát vaši pustili?“ Jenže, pustili a teď je řada na nás. „Neboj, to zvládne,“ uklidňovala mne i kamarádka. Už den po odjezdu pochopíš, že není rozhodující, jak to děti bez vás zvládnou, ale jak zvládnete být vy bez dětí. Zatnula jsem tedy zuby a sehnala potvrzení pediatra o veškerých očkováních, bezinfekčnosti a dalším vymoženostech, div, že jsem klukovi nepřinesla z ambulance i známku na krk. Poslala peníze na účet školky, hotově zaplatila stopadesátikorunové kapesné a prodrala se seznamem povinných věcí. Jako obyčejně jsem je vše sháněla poslední chvíli a teprve večer před odjezdem cpala pod tlakem do kufru. Jako kdybych snad doufala, že ještě něco přijde. Nepřišlo. Zánět spojivek si kluk odbyl týden před a při balení trpěl tak akorát parádní cestovní horečkou. Však ona se děcka v autobuse dospí…

Teprve při mohutném mávání do okének hromadné dopravy jsem si uvědomila, že ani nevím, jestli mu nebude v autobuse špatně. V autě se mu občas žaludek obrátí… „No neřekli jsme mu to, tak snad na to sám nepřijde…“ zakončil mé obavy věcně otecko, který právě věnoval pozornost nohaté mamince. Byla docela normální, jen se dcerce zběsile snažila proťukat kouřovým sklem poslední výstrahu na cestu. Jenže skla byla zvukotěsná, Majda slyšela každé druhé slovo, a tak maminka v dobré víře ječela na celou ulici: „Ten batoh, nahoře,“ pusunkovala snaživě. „Postav ho… šmarja - bahoh! Poteče ti šťáva na hlavu...“ Majda sice zvedla oči za máminým ukazováčkem, ale když zjistila, že je zavazadlo na místě, usoudila, že se vše v pořádku a věnovala matce sladký úsměv. I její culík byl odsouzen být záhy sladký, jelikož autobus s naléhavým pssssss právě zavřel dveře a rozjel se směrem k dobrodružství…

Nezbývá než doufat, že jim k tomu dobrodružství nic nechybí… „Tak snad má všechno, nechce se mi věřit, že bych na nic nezapomněla,“ připouštím po pravdě. Je mi jasné, že se nebude namáhat převlékat a zůstane vždy ve zpoceném tričku, což vzhledem k čerstvému jarním vzdoušku promrzlého Žďáru vidím tak na zápal plic. „Dalas mu dost těch vlhčených ubrousků? Hlavně aby se nevrátit s kaštany na zadku a mechem v puse“ vstupuje mi do myšlenek manžel a nevkusně apeluje na synátorův smysl pro hygienu. „No prostě by si kus té přírody přivezl s sebou…“ Manžel nereaguje, místo toho si pochvaluje: Hele, ale ještě že jsme ho pustili, viď, jeli úplně všichni. Všimla jsem si. Nechce se mi věřit, že jsme je pustili.

„Tak snad půjdeme do kina, když můžeme, ne?“ nadhodí zkusmo choťák, když se konečně pohneme z místa. Další den plánuje procházku kolem přehrady. „Musíš to rozchodit,“ praví mi důrazně a vláčí energicky mne po poli. Zřejmě mi hodlá věnovat svůj volný čas, z čehož usuzuji, že musím vypadat hrůzněji než je pro mě obvyklé. „Už jen dva dny a přijede,“ vlévá do mě nadšení. „Ježkovy oči, ještě dva dny!“ oponuji mu v pesimistické odezvě. „Jak to, že mu doma stojíš pořád za zadkem, a teď jsi tak klidný?“, rozčiluji se na manžela. „Protože mu věřím!“ odvětí prostě, ale zároveň, prý po můj klid, vytahuje mobil a vytáčí číslo na učitelku. Dozvídáme se, že kluk je v pohodě… „Víte, jak on si neumí zapnout knoflíky, utřít záda, tak jsme takoví nejistí… „Je ABSOLUTNĚ bez problému, dodává nedočkavý hlas na druhém konci aparátu a my zmateně, ale ulehčeně stojíme uprostřed pole, šlehaní studeným větrem. Tak to na nás nesamostatného hraje? No to si pak povíme! Ještě dva dny a autobus přikvačí…

PS: V polovině týdne přichází začmáraná pohlednice. Hovoří jasně a je teplejší než jarní sluníčko, které tu kouká spod mraku. V rohu je vypsanou rukou učitelky připsán i vzkaz: Mám se dobře, libí se mi tady potok a les. Přijedeme v pátek v 11:15. Ahoj Mareček.

Aktualizováno Pondělí, 28 Duben 2008 08:42