Bude to jen včelička. Mája? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Úterý, 22 Duben 2008 12:18

"Hlásíte se dobrovolně?", baví se pediatr ve sluchátku telefonu - škodolibě připouštím, že všeho do času. Vilíka totiž čeká očkování, v jehož podtextu u nás probíhají programové psychologické přípravy, jež se však přes veškerou snahu prozatím nesetkaly s úspěchem. "Hlavně tatínek, aby přišel," dožaduje se lékař silných paží, které jsou jedinou praxí ověřenou terapií. A nadchází den D hodina H!

"Já vůbec nebudu brečet!" ujišťuje Vilík hned ve dveřích ambulance. Záhy jej ale statečnost opouští. Hází sebou jako kapr na suchu, stejně bezbranný, stejně vyděšený, stejně kluzký, jelikož se stihl kompletně zpotit i pozvracet. V hysterii nejvyššího kalibru se lékař blíží s injekcí a moudře nám velí syna uklidnit, aby se k němu mohl přiblížit na vzdálenost potřebnou k vpíchnutí séra. Leč stabilizovat syna je nesmírně složitý úkol. Tatínkovi dochází trpělivost, a tak zařve jak lev. Pan doktor sice uskočí co nejblíže k oknu, pěvně svírá stříkačku a vykuleně sleduje únikovou cestu - kluk však řve nerušeně dál.

Z čekárny se ozývají rychlé kroky a vrzání pantů - to odcházejí nemocní, co se cítí býti na podobné ošetření příliš zdravými. V tom vycházíme my... Kluk i táta s rudým obličejem a máma, co si polohlasem odříkává formulku neviditelnosti. Pan doktor se opírá o rám dveří, hlasitě dýchá, otírá si čelo a kontroluje tep. Nemá slov, což je známka absolutní vyčerpanosti a ostatním pacientům jistě přijde vhod. I kluk "má dost". Zhrzeně se usadí do autosedačky. V pěstičce svírá bonbón a nepřítomně hledí před sebe, vzápětí vyčerpaně usíná. Jeho matka hlasitě oddechuje, otec si otírá čelo a oběma kontroluje tep...

Nedělejte z komára velblouda a z včelky piraně. Sahara je daleko, to spíš usnete ne vaně .-)