For Kids
Adopce PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Neděle, 13 Duben 2008 18:38

Adoptované jako vlastní?

Prázdný dětský pokoj, postýlka, v které spí jen plyšový medvěd. A srdce plné lásky, kterou není komu dát. I tak může vypadat důsledek neplodnosti, která postihuje stále více párů. Někdo se s tím, že nemůže mít děti, smíří a volí jiný životní styl, jiný doufá v sílu vědy a umění lékařů a další se rozhodne pro adopci.
Chci mít dítě, mít se o koho starat, mít koho ráda. Učit ho číst i plavat. Sedět u postýlky, když bude mít horečku Poslouchat svěřování o prvních láskách. Mít svého človíčka.

Je přece úplně jedno, že se narodil jiné ženě. Máma a táta jsou ti, kteří se starají, kteří milují.
Otázky? Problémy? Ty si v prvním nadšení člověk ani nepřipustí. O to víc pak dolehnou. Říct dítěti, že je adoptované? A kdy je na to ten správný čas? A co jeho biologičtí rodiče? Nebude je dítě hledat? Co když za nimi uteče, až bude větší? Nebo co když ho najdou oni a budou chtít děťátko zpět?
Dříve než si odpovíme na spoustu palčivých otázek, měli bychom si říci, jak to všechno vlastně probíhá.
Nejprve pár formalit
Dítě lze přijmout do rodiny, do náhradní rodinné péče, jak zní oficiální termín, dvěma způsoby. Buď je to osvojení (adopce) nebo pěstounská péče. Naše současná legislativa umožňuje žádat o adopci či pěstounskou péči jak jednotlivci, tak manželskému páru.
Osvojení (adopce) - je státem garantovaná a zákonem ošetřená náhradní rodinná péče, při které přijímají osvojitelé za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako rodiče biologičtí. Dítě má své adoptivní rodiče zapsané i v rodném listě. Tato forma osvojení je nezrušitelná. Biologičtí rodiče musí s osvojením svého potomka souhlasit. Jejich souhlas však není třeba v případě, kdy minimálně 6 měsíců nejevili o dítě zájem (tj. nenavštěvovali ho, neplnili vyživovací povinnost). Pokud se jedná o novorozené dítě, je tato lhůta ještě kratší, dvouměsíční. Pak je dítě právně volné k adopci.

Ač jsou dětské domovy plné dětí, přesto se na děťátko vhodné k adopci čeká. Lhůta je rozdílná, liší se podle kraje, v kterém mají rodiče se zájmem o adopci trvalé bydliště. Čekání trvá zhruba rok, dva. Záleží i na tom, jaké mají budoucí rodiče požadavky. Na zdravé nemluvňátko se čeká déle, než když jste ochotni přijmout za vlastní i starší dítě.
Pěstounská péče je formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy. Dítě má rodinu, která se o něj stará, pěstouni pak dostávají od státu finanční příspěvek na náklady, které jim péčí o dítě vznikají. Pěstouni nemají k dítěti vyživovací povinnost a zastupovat ho mohou jen v běžných, každodenních věcech.
Většina dětí v dětských domovech není po právní stránce volná. Jejich rodiče se občas ozvou, občas přijedou, ale dítě dál zůstává v péči hodných tet v domově.

Pro takové děti připadá v úvahu hostitelská péče. Naše legislativa tento pojem sice nezná, ale k její realizaci vede snaha odpovědných pracovníků z dětských domovů umožnit život v rodině těm dětem, které nejsou právně volné. Tyto děti jezdí do své nové, hostitelské rodiny na víkendy, prázdniny, či svátky a pak se zase vrací zpět do domova.
Co vás čeká, když to výjde
Pokud jste se rozhodli k tomuto zásadnímu kroku, prošli peripetiemi předadopčních dotazníků, dotazů a šetření, možná se dočkáte dne, kdy zazvoní telefon, který bude znamenat zásadní změnu ve vašem životě. Vaše vysněné děťátko bude konečně s vámi doma. Co vás bude čekat? Určitě hodně radosti. Také ovšem otázky, strach a nejistota…
Abyste předešli mnoha komplikacím, mělo by se dítě dozvědět že je adoptované přímo od vás. Proto čím dříve mu to řeknete, tím lépe. Předběhněte upovídané sousedy i kamarády. Z vašich úst se dítě uslyší, jak vám bylo bez něj smutno, a proto jste si pro něj dojeli do domu plného dětí bez maminek a tatínků. A protože právě ono bylo to nejbáječnější, nejusměvavější, vybrali jste si ho, abyste se o něho mohli starat. A že jste moc rádi, že tu s vámi je, že s vámi chce být.

Připravte se na to, že všechno nebude úplně ideální. Možná vás překvapí skutečnost, že si adoptované dítě potřebuje odžít všechny etapy dětství, o které bylo ochuzeno. Jak vypráví Klára, maminka pětiletého Honzíka a tříleté, adoptované Aničky. „Malou jsme přivezli, když jí bylo 2,5 roku. Děsily mě její každodenní výbuchy vzteku. Z ničeho nic se klidné děvčátko proměnilo ve vzteklouna. Když jí to popadlo na chodbě, mlátila s sebou o dlažbu. Nejprve jsem si s tím nevěděla rady. Naštěstí máme velmi zkušenou dětskou lékařku, která mi poradila, že nejhorší by bylo jí něco zakazovat. Na její popud jsme malou naučili, že když se chce vztekat, tak v pokoji na koberci, uprostřed hromady polštářů. Jednou jsme náhodou zjistili, že když k ní skočí Honza, Andulku vztekání rázem přejde a začne si spolu s bráchou hrát. Časem jsme zjistili, že návaly vzteku jsou menší,pokud má Anička možnost se „vymazlit.“ Jako miminko měla dost pohnutý osud, nikdo jí nechoval. A jí to hrozně chybělo. Začala jsem ji nosit v náručí, chovat, zpívat ukolébavky, přesně jako to běžně děláte s miminkem. Moc se jí to líbilo. Postupně se doby jejího „návratu do miminka“ zkracovaly a dnes je z „mamí, já budu mimi“ náš sobotní rodinný rituál¨tak na 10 minut, kdy se všichni čtyři namačkáme na gauč a naše „miminka“ se nechají pochovat ode mě i od manžela.“

Čím sami sebe překvapíte
Povídali jsme si o tom, čím vás může adoptované dítě překvapit. Možná není ani od věci si říci, čím můžete vy překvapit sami sebe.
1. Především se může stát, že dítě už bude pár dnů či týdnů u vás doma a vy ho pořád ještě nebudete neskonale milovat. Ne, nejste špatní, jenom normální. Láska se vytváří postupně, roste spolu se zážitky, které máte s dítětem společné.
2. Může se vám stát a s největší pravděpodobností se to i stane, že vás přepadnou pohybnosti. Obzvláště ve chvíli, kdy dítě nebude roztomilý andílek, ale předvede svůj parádní záchvat vzteku, zničí oblíbenou hračku, kousne sourozence. Je normální, že občas máte pocit, že kdyby nepřišlo, měli byste život snazší. Ostatně, i kdyby bylo vaše vlastní, pochybnosti by se čas od času vloudily.
3. Může dojít i k tomu, že vám některé povahové rysy dítěte nebudou úplně milé. A že vám mnohé bude vadit. Téměř nejhorší, co můžete udělat je, dusit to v sobě a pěstovat si pocit ukřivděnosti a zklamání. Ještě o fous horší pak nechat vše překypět a vykřičet své pocity na dítě. Mnohem lepší možností je probrat vše v klidu bez přítomnosti potomků se svým partnerem, případně vyhledat radu odborníka. S dětmi bývají občas starosti. Nejen s adoptovanými, ale i s vlastními. Když si nebudete vědět rady, navštivte dětského psychologa či pedagogicko psychologickou poradnu. Nikde se na vás nebudou dívat, jako na rodiče který selhal, naopak vám pomůžou a poradí.

Čím vás zaskočí okolí
Bohužel nemůžeme nezmínit nástrahy okolí. O mnohém vypovídá příběh Katky a jejich pětileté Julinky.
„Když jsem se dozvěděla, že nikdy nebudu moci mít dítě, paradoxně ze mě všechno spadlo. Pět let jsme s pokoušeli, pět let prožívali zklamání každý měsíc, najednou bylo tedy jasno,“ vypráví Katka. „Protože jsem člověk činu, začala jsem situaci hned řešit. Zažádali jsme s Danem o adopci. A protože už nám nebylo dvacet, neměli jsme žádné přehnané požadavky. Určitě i proto se k nám Julinka dostala poměrně brzy. Na den, kdy jsme si ji přivezli, nikdy nezapomenu. Byla jak opuštěné ptáčátko, seděla v koutku svého nového pokojíčku a já věděla, že ji budu milovat a chránit do konce života.
Od počátku nám dělala jenom radost. Sotva z ní spadla nervozita z nového prostředí, smála se, zpívala, bylo jí všude plno. Milovala jsem ji během prvních pár dní a Dan na tom byl stejně. Bohužel, její příchod znamenal velkou radost i velké problémy. Danovi rodiče se totiž s tím, že není naše nesmířili. - Každý se za mnou otáčí, vypadám, jako bych ji ukradla – předala nám Julču babička po první a poslední vycházce. Tím pro ni její vnučka skončila. Ano, Julinčin tatínek měl tmavou pleť a Julinka byla nádherná mulatka. Nádherná pro nás, pro okolí neskousnutelná. Podobný problém jsme měli zažít ještě mnohokrát. Při zápisu do školky, při prvních výletech do okolí. Všechno se ale časem poddalo. Jsme malé město, lidé nás nejprve okukovali, ale potom si zvykli. I já si zvykla. Na rasistické výkřiky, když jedeme s malou do Prahy do muzea. Za blondýnou, která vede za ruku černošku se každý ohlédne. Na lidskou hloupost. Jenom babička si nezvykla nikdy. Dana to mrzí tím víc, že moji rodiče si malou zamilovali, jako by byla jejich vlastní.
Nejhorší bylo, že Dan o tom nechtěl dlouho mluvit a pěstoval v sobě pocit selhání. Moji rodiče obstáli, jeho zklamali. Nakonec jsme s kvůli tomu málem rozešli i my dva. Naštěstí jsme si to dokázali vysvětlit, já ho zvládla přesvědčit, že za chování své mámy nemůže a že já se nezlobím na něj ani na ni. Je mi jí vlastně líto. Připravila se o vnučku. A lepší to asi nebude. Dohodli jsme se s Danem, že Julča by neměla být sama. Ale pochybuji, že někde bude volný modrooký blonďáček. Zato snědých dětí bude jistě dost… “
Když se ozve hlas krve…

Zmínit bychom určitě měli ještě jedno reálné riziko. Navzdory tomu, jak dobře mohou vztahy mezi námi a osvojeným dítětem fungovat, stejně může zvítězit zvědavost a dítě bude chtít poznat své biologické rodiče. V horším případě se může stát, že rodiče budou chtít poznat své dítě. Nemá smysl snažit se tomu zabránit. Můžeme jen doufat. Že jsme mu dali dost lásky, sebedůvěry a porozumění. Že nemá proč utíkat a experimentovat. A že i když odejde, zase se k nám vrátí. Roky plné lásky se přece nedají tak snadno vymazat.
Slova klasika na závěr
Kdo jiný by měl zakončit naše povídání o dětech a rodinách než nestor české dětské psychologie, Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., autor „Desatera pro náhradní rodinnou péči“

1. Tedy za prvé a znovu: nebojme se přijmout své „náhradní“ rodičovství za své!
2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.
3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život – a to i od našich dětí.
4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda!
5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii.
6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme při vhodné příležitosti vyprávět sami!
7. Dítě sice není z nás, není „naší krve“, ale je naše! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého fungování vztahu.
8. S horším raději počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné – nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky!
9. O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme.
10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život

Ivana Kořínková
Zdroj: www.adopce.com,












Aktualizováno Neděle, 13 Duben 2008 18:44
 
 
Krajková TRIOLA v trendy barvě

triola2Tělovou barvu prádla tzv. "body"  uvítáme hlavně v jarních a letních dnech. Nejvíce se totiž hodí pod bílá trika, halenky a topy. Tělová barva totiž pod nimi neprosvítá a snadno splyne s barvou naší pokožky. Tento model jezhotoven z atraktivní jemné krajky. Podprsenka má má tence vyztužené koše, sešité ze tří dílů do tzv. T-švu, který zafixuje prsa v ideální výšce a zajistí jejich přirozeně kulatý tvar. Přesah elastické krajky v dekoltu pojme i menší asymetrii prsou. Krajkový design doplňuje něžná mašlička na středu a krajka protažená do ramínek. Najdete ve vybraných velikostech košů od B do G.

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo