Milujte sebe a své děti PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Středa, 16 Duben 2008 14:06
Hypotetické „desatero“ pro rodiče by mohlo začínat takto: „Budete se hodně starat o sebe, chcete-li se starat o své děti. První povinností otce k dětem je milovat jejich matku. A naopak.“
Tatínek a maminka by měli mít neustále na paměti, že jsou také manželem a manželkou a že jejich láska musí růst spolu s jejich dětmi. Jestliže jejich vztah zůstává živý a silný, rodina obvykle dobře plní své funkce a problémy se dají řešit.
• Protiklady se přitahují
Vždy existuje mužský a ženský způsob vidění skutečnosti a řešení problémů. Tato rozdílnost musí být vidět a nesmí se potlačovat. Tatínkovu a maminčinu roli nelze lehkovážně zaměňovat, protože jeden z nich by se časem začal cítit odstaven.
• Růst a měnit se.
Je důležité nezakořenit v šedi zvyklostí, stejně jako nestačí pouze udržovat přijatelnou úroveň. Růst znamená obnovovat se, bojovat proti rutině, naslouchat si, všímat si změn. Nemluvit automaticky k takovému člověku, který byl kdysi nebo jehož mám uloženého v paměti, nýbrž k osobě, kterou mám před sebou dnes.
• Zbořit zdi obklopující srdce.
Je důležité projevovat city a být citliví k bolestem druhého. Přijímat nevyhnutelnou nedokonalost druhého. Ženy mají potřebu mluvit o svých pocitech a cítit, že jim někdo naslouchá a že je chrání. Muži potřebují cítit ocenění za to, čím jsou.
• Mít stále otevřené dveře.
Dveře vzájemného porozumění se okamžitě uzavřou se ztrátou důvěry, ohleduplnosti, úcty, respektu, přijetí a pochopení. Dochází k tomu tehdy, když nás všechno začíná zlobit, když se zraňujeme pro nic a všechno, co se zdálo „milé“, je najednou nesnesitelné.
• Láska, romantika, věrnost.
Rodina plní své funkce, když je její citové jádro stabilní. Je třeba neustále vnímat konkrétní lásku, protože ta je každodenní injekcí naděje, kterou pro přežití na tomto světě děti potřebují. Manžel a manželka se musí opakovaně do sebe znovu zamilovávat a oprašovat romantické rituály – od přinesených květin až k pohledům do očí při vzájemném hovoru.
Skutečným zákeřným nepřítelem rodiny je nepozornost. To, co ničí a rozděluje, obvykle nejsou velké problémy, ale rez nepozornosti. Maličkosti. Jsme si vědomi, že bychom v krajní situaci pro druhého riskovali život, ale potom nejsme schopni ze země zvednout špinavou ponožku, abychom mu udělali radost.
• Najít správnou rovnováhu mezi závislostí a autonomií.
Zamilovat se a uzavřít manželství dává člověku křídla… Ale společný život není něco automatického – vyžaduje učení, námahu, oběť. Jako když se učíme tančit. Když jeden udělá krok dopředu, druhý musí dozadu a pak opačně. A to lze jen tehdy, když se držíme v objetí.
• Společný život je poslání.
Možná je to velké tajemství – manželství je svazkem, který směřuje za vyšším cílem. Není zde hierarchie, rozhoduje se společně, jsou rozdílné funkce i odpovědnost. Abychom si však pomáhali „jít dál“, je potřeba upřít oči k cíli, který přesahuje omezené obzory života pod jednou střechou.
Ukázka je z knihy Šťastní rodiče, kterou vydal Portál