První postýlka. Inkubátor! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Hanka   
Neděle, 13 Duben 2008 16:09

No a je tu porod. Přišlo to v pondělí krátce po půlnoci. Prckovi se zachtělo na svět čtyři dny před termínem. Vzbudilo mě mokro a mírné tvrdnutí břicha. Chvíli jsem cvičila a tušila, že už je to TADY. Honem umýt vlasy (ať nevypadám jako strašidlo a mimi se mě nelekne), nachystat manželovi svačinu (aby chudáček nepadl hlady), pro mě maliníkový čaj (pomáhá otevírat porodní cesty) a vzít všechny doklady, foťák, peníze... jdeme si pro miminko!

Hanka se těšila se, že už brzy pohlédne do tváře drobečkovi, kterého devět měsíců hřála pod srdcem. Netušila, zda to bude holka, nebo kluk a nevěděla, že cesta z porodnice a dokonce i první kontakt s miminkem se poněkud protáhne...

Kontrakce jsem měřila stopkami

Na příjmu sestry natočily monitor a sledovaly ozvy. Bylo kolem šesté ráno a zrovna se měnily služby, a tak jsem měla tu smůlu, že mě vyšetřovalyrovnou čtyři sestry a přidalo se i několik doktorů. Bolest se stupňovala, když jsem poskakovala na baĺóně, manžel mi masíroval záda a do toho jsem psala Verči sms, jak jsem na tom. V kurzu jsem se sice naučila pár cviků, jak zmírnit bolest, ale moc nepomohly. Také rada - co nejvíce nahřívat záda a břicho byla k ničemu. Vedle v místnosti byly další sprchující se rodičky a mně netekla teplá voda! :-( Manžel zatím snědl svačinu, já vypila jeden šálek maliníku, který mi později obrátil žaludek. Přestože se bolesti staly nesnesitelnými, pomalu jsem se otevírala, ten den se ale rodilo jako o závod, píchli mi do žíly infuzi s oxytocinem, který děložní kontrakce urychlil a zesílil i stahy.

Porod bez nástřihu

Největší bolesti jsem protrpěla v poloze na zádech, chodit se nedalo, pořád se sledovaly ozvy srdíčka a pohyby. Když už jsem prosila o epidurál, sestra namítla, že je pozdě a jde se rodit. Ještě jsem upozornila lékaře, že jsem poctivě prováděla masáž hráze a nástřih chci je pokud bude nutný. A nebyl, na čtvrté zatlačení bylo miminko venku. Bylo půl dvanácté.

Hned jsem zaječela: „Co to je?“ - „HOLČIČKA!“...ozvalo se a já byla v sedmém nebi, že mám svou vysněnou princeznu Nelinku. Byla krásná, řvala jako pavián, vážila přes tři kila a měřila padesát centimetrů. Zkrátka dokonalá. Jako by tátovi z oka vypadla. A manžel? Z celého porodu tak rozklepaný, že pořídil jen tři rozmazané fotografie. Proběhlo malé vnitřní šití a já se už těšila na kojení a že pátý den budeme celá rodina doma. Nelinka byla ale slabá, spavá, měla žloutenku a nechtěla pít, a tak si deset dnů pobyla v inkubátoru.

Byla jsem smutná, že nemohu kojit jako druhé maminky, malou jsem chodila hladit přes okýnka a slzy mi tekly po tvářích při pohledu na hadičky, které měla napíchnuté v hlavičce. Dostávala antibiotika a krmena byla lahví, mlékem které jsem jí odstříkávala. Bylo to dost deprimující. Naštěstí nejsem nějaká měkkota, každým dnen se malá zlepšovala, a to bylo rozhodující. Těch deset dnů bez ní bylo přesto nekonečných. Sestry už si dělaly srandu, že jsem tam na rekreaci, nic mě nebavilo, denně jsem slyšela, že možná další den už malá bude u mě. Čekali jsme na ni jako na nějaký balíček z pošty...

Nezapomenu na den, kdy mi holčičku dali!

Oči se mi zalily dojetím, když jsem to malé, teplé stvoření k sobě přitiskla. Vždyť od porodu jsem ji nedržela. Nedá se to popsat, to se musí zažít. V neděli jsme už byli doma, všichni tři, jako rodina a následující dny dorazili netrpěliví prarodiče a známí. Začal nový život, pro mě, manžela a Nelinku.

A jaké bylo první kojení, koupání a šestinedělí? Sledujte vyprávění Hanky a Nelinky na stránkách vašeho oblíbeného magazínu...

Bude to asi ... Nelinka? Nelinka, já a... cukrovka! Nelinka se narodila dřív

Svou holčičku na digitálních obrázcích úžasně zachycuje nejen maminka, ale i táta, jemuž se oko fotoaparátu stalo šestým smyslem. Navštivte jeho stránky a přesvědčte se sami: Galery Fotobanka.cz

Aktualizováno Neděle, 13 Duben 2008 17:39