Jedno a dost! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Středa, 16 Duben 2008 13:40
Přiznám se, nikdy jsem jako dítě netoužila po velké rodině. Nebyla jsme taková ta holčička, co by adoptovala celý dětský domov. Přišlo to nějak časem a postupně. Tak nějak mi začalo docházet, že vlastně nic lepšího než rodinu člověk nemá. Netvrdím, že je to jediný recept na štěstí.Ale přiznám se, že jsou věci, které chápu stěží.
Například svou bývalou kolegyni, která mi vypráví, jak moc by chtěla další dítě, ale prostě by to finančně fakt neutáhli. Vždyť on ten její (rozuměj manžel) vydělává jenom kolem čtyřiceti tisíc a když si vezmu ten nájem a ty výdaje, tak z toho jednoho platu … No, vyšli by stěží. A pak to dítě přece taky potřebuje nějakou životní úroveň. V létě k moři (rozuměj letecky) v zimě na hory (myslí se do Alp). Mezitím o víkendu na oběd do restaurace, do toho sem tam nějaký Mac Donald. Něco taky stojí značkové oblečení a ty kroužky a chůva a…. Prostě to miminko by tolik chtěli, ale ona má teď v práci dobrou pozici a taky plat, nějaké ty zaměstnanecké výhody. No, přece to chápu, člověk nemůže mít všechno.
No, tak všechno určitě ne. Všechno taky asi k životu nepotřebuje. Přísahám, neodsuzuji ji. Jenom nechápu.