Porod Jakuba nezapomenu PDF Tisk Email
Napsal uživatel Olga   
Úterý, 15 Duben 2008 23:00

...už v prvních vteřinách ho život pořádně bolel!

Olga celé týdny v obavách vyčkávala, než lékaři objevili, že její srdce vyvolává tachykardii u miminka. Když Jakoubek přicházel na svět, nebyla to věru prošlapaná cestička. Nedýchal, měl porodní nádor, pupečník kolem krku, naštípnutou klíční kost a modřinky po celém těle…

S otěhotněním jsem žádné problémy neměla a téměř celé těhotenství probíhalo v poklidu a bez komplikací. V šestém měsíci jsem s mimi v bříšku absolvovala svatbu a následnou líbánkovou turistiku v Českém ráji, kdy jsme našlapali skutečně dost kilásků, po návratu jsem začala psát diplomku a v osmém měsíci jsem celkem úspěšně zvládla státnice. Jenže po přeřazení z péče gynekologa do péče porodnice, což bylo ve 37. týdnu těhotenství, mi během “točení monitoru” na kardiotokografu (CTG) zjistili, že mimi má silně zrychlenou srdeční činnost, tzv. tachykardii, a další den, po opětovném CTG, mě na oddělení gynekologie hospitalizovali.

Byla jsem z celé situace nervózní a stále myslela na miminko, kterému mohlo, ale i nemuselo něco být, protože lékaři sami nevěděli, jestli se má mimi v bříšku dobře či ne. Prožívala jsem někdy opravdu horké chvilky, obzvláště když při měření tlukotu srdíčka ve společné místnosti s více budoucími maminky jsem slyšela, jak mému miminku srdíčko bije rychleji než ostatním miminkům. Vždycky mi bylo lépe, když sestřička zvuk na kardiotokografu zeslabila. Někdy byly záznamy z CTG horší, někdy zase lepší, takže tři týdny před porodem jsem trávila střídavě na gynekologii a střídavě doma. Model se opakoval: ranní měření špatné – následovala hospitalizace, další den zlepšení a propuštění domů, alespoň šestkrát dokola.

Poslední týden si mě v nemocnici již nechali celý, neboť se konečně zjistila příčina miminkovské tachykardie – tachykardii jsem v těhotenství získala já a mimi na ni reagovalo svojí. To už mi nasadili i léky, aby se náš stav zlepšil. Jelikož se vše táhlo již dlouho a konečně nastal i vhodný čas, ve 40. týdnu se tedy lékaři rozhodli porod mi vyvolat. Byla jsem tehdy ráda, už jsem to chtěla mít konečně za sebou - psychika těhotné maminy v nemocnici, kde kolem sebe vidí jen samé komplikace a problémy, není zrovna nejlepší. Začali mi podávat nejdříve preindukční tablety, ale miminku se ven pořád nechtělo.

Teprve za čtyři dny, což bylo ve čtvrtek kolem 16.45 hod., mi začala odtékat plodová voda. Nemusela jsem se nějak výrazně stěhovat, z gynekologického pokoje jsem byla přesunuta jen o pár metrů dál na porodní box. Zde jsem strávila zbytek čtvrtka, žádné bolesti jsem neměla. Protože k bolestem nedošlo ani ráno, zavedli mi v pátek kolem 8.00 hod. indukční tabletu na vyvolání porodu.

Vždycky jsem si naivně myslela, že do jednoho dne po odtoku vody se má porodit, zřejmě to ale nebude pravidlem...

Bolesti byly tak velké, že jsem byla přesvědčená, že ještě ten den porodím a i manžela jsem přivolala z práce. Stahy byly sice celé dopoledne v intervalech třeba po třech minutách, ale jinak se nedělo nic a skoro jsem se neotvírala. S koncem účinku tablety se snižovaly postupně i bolesti a já byla celkem v šoku, když mi lékaři řekli, že budeme s vyvoláváním pokračovat následující den. Říkala jsem si, zda to vůbec vydržím, obvzlášť když mi jedna z porodních asistentek sdělila, že není zaručeno, zda porodím zítra a doporučila mi, ať na lékaře více apeluji, aby mi provedli císařský řez.

V sobotu byl se mnou manžel už od rána. Opět mi zavedli indukční tabletu. Zároveň jsem byla domluvená s lékařkou, “že to ještě jednou zkusíme” a když bych miminko během dopoledne neporodila přirozeně, odpoledne bychom zvážili císaře. A opět začaly vyčerpávající bolesti, které rozhodně nebyly v intervalech po 15ti, 10ti, 5ti a méně minutách. Stahy byly po celou dobu velice krátce po sobě, to pod vlivem působení tablety. Pomalu jsem se otevírala, ale už jsem nevěděla, jak mám stát, sedět, klečet, brečela jsem bolestí, už jsem skoro nemohla.

Na porodnickém křesle, kde jsem se pak snažila při stazích dle pokynů porodní asistentky tlačit, už stahy spíše polevovaly. Doktorka mi musela tlačit na břicho, aby mimi na svět pomohla. Miminko šlo velmi těžko ven, obtížně se rodila jeho ramínka. Nicméně, pokud počítám poslední, sobotní den, po zhruba 6ti hodinách bolestí přišel na svět náš syn Jakoubek.

Byl modrobledý, pupečníkovou šňůru měl kolem krku, takže ji ani nemohl přestřihnout manžel, ale v rychlosti lékaři. Hlavičku měl tak protáhlou z průchodu porodními cestami, že vypadal jak mimozemšťánek a na ní porodní nádor. Navíc měl naštíplou klíční kost a modřinky po celém těle. Sám sice hned nedýchal, ale po stimulaci začal ponaříkávat. Chvilku zůstal u mě na bříšku, pak putoval do inkubátoru, kde pobyl jeden den.

Dnes je Jakoubkovi už skoro rok a půl a je to zdravý kluk jak buk. Každopádně porod nepatří k mým nejpříjemnějším zážitkům. Příště už to snad bude jednodušší...

Aktualizováno Středa, 16 Duben 2008 14:32