Neobměkčil ho ani vnuk PDF Tisk Email
Napsal uživatel redakce   
Pondělí, 02 Červen 2014 00:00

„Strejdu Pavla jsem znala od dětství. Byl to tátův nejlepší přítel a trávil s námi víkendy i dovolené. Brzy jsem se mu začala svěřovat a oceňovala, že na mě měl čas vždycky, když si ho rodiče odmítli udělat. Může se vůbec někdo divit, že jsem se do něj nakonec zamilovala?“ ptá se Iveta z Olomouce.

Táhlo mi na osmnáctý rok, měla jsem z sebou pár školních známostí a pocit, že hloupí spolužáci mě fakt neberou. Na každém mi něco vadilo, každý mě po nějaké době nudil. Chvíli ovšem trvalo, než jsem si přiznala, že ve všech vlastně hledám Pavla.

 

Už nejsem malá holka

„Strejda“ jak jsem mu stále ještě říkala, byl i na svůj věk pořád hezký chlap. Sportovní postava, husté černé vlasy. Navíc byl sečtělý a dalo se s ním o všem povídat. Táhlo mu na čtyřicet a občas v žertu prohodil, že by se asi už měl usadit a že až najde tu správnou mladou kočku, konečně i on založí rodinu. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby se na mě přestal dívat jako na holčičku, které kdysi měnil plínky a začal vnímat, že se ze mě stala hezká mladá dáma. Prvním krokem se měl stát můj maturitní ples. Pozvala jsme ho jako své garde a on neodmítl. Protančili jsme spolu večer a já doufala, že si všimne, jak mi to sluší. Pochválil mi šaty i účes, ale k mému zklamání o nějakých důvěrnostech nemohla být ani řeč. Pochopila jsme, že to nebude jednoduché.

Napsala jsem mu zamilovaný dopis

Ještě chvíli jsme kolem něj kroužila a snažila se ho zaujmout. K valnému výsledku to ale nevedlo. Byl vždy připravený mě vyslechnout, galantní a milý, ale jako potenciální milenec se rozhodně nechoval. Rozhodla jsem se vsadit všechno na jednu kartu a napsala mu dopis. Vylíčila jsem v něm všechno. Neúspěchy při navazování vztahů i to, jak moc ho mám ráda. Dál nezbývalo než čekat, jak bude na moji otevřenost reagovat. Když k nám přišel v sobotu na oslavu tátových narozenin, viděla jsem na něm, že už dopis dostal a četl. Najednou byl hrozně nejistý a zaražený. I táta si toho všiml a žertoval, jestli prý se na stará kolena nezamiloval. Pavel se záhadně usmál a nadhodil něco ve smyslu, že možná. Málem se mi podlomila kolena.

Otec ho napadl

Dál už to šlo rychle. Druhý den na mě Pavel čekal před školou a v útulné vinárničce jsme si všechno vyříkali. Večer jsem usínala šťastná. Dohodli jsme si s Pavlem, že to spolu zkusíme a uvidíme, zda to bude fungovat. Přišly další dva krásné měsíce. Náš vztah byl ještě hezčí, než jsem se odvažovala doufat. Pavel byl zralý muž, který věděl, co chce, měl vybavený byt, pomalu jsme začali uvažovat o tom, že bychom v něm začali žít spolu. Když jsem se nedostala na vysokou školu, bylo rozhodnuto. Nastoupím do práce a vezmu si Pavla. Zbývalo jediné. Oznámit to rodičům, kteří do té doby nic netušili. Nečekala jsem, že to bude snadné. Výsledek, ale předčil nejhorší představy. Když jsme po dobré večeři oznámili rodičům, že spolu chceme žít, táta se hrozně rozčílil a nakonec Pavla napadl. Potom nás oba vyhodil z domu. Maminka se ho sice snažila uklidnit, ale pořád křičel, že taková zrada od nejlepšího kamaráda se nedá odpustit.

Snad mi jednou odpustí…

Splnil se mi tedy sen a začal náš společný život s Pavlem. Zaplatila jsem za to ale vysokou cenu. Táta mě vyškrtl ze svého života, maminka se zastaví občas, aby nevěděl. Ani ona můj nový život příliš neschvaluje, pochopila ale, že po zlém nic nepořídí. Na naši svatbu nepřišel ani jeden z nich. Obrečela jsem to, doufala jsem, že mi táta nakonec odpustí. Bohužel ho nezlomilo ani narození prvního vnoučka. Dobré konce jsou asi jenom v červené knihovně. Mám svou lásku, jsem šťastná, ale když mě táta potká s kočárkem, raději přejde na druhý chodník.