Ses tubka, mami PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Neděle, 13 Duben 2008 12:59

"Ses tubka, mami," odstrčil mne můj tři a půlletý syn a sám přišrouboval žárovku do závitu. "Jsi malá trubka", smála jsem mu před chvílí, když si strkal obě nožičky do jedné nohavice. Teď ale důležitě hlídal krabici s nářadím, jazýček vystrčený namáhavým soustředěním a v očích výraz, jako by uctíval boha, který právě balancoval na židli...

 

"Podej mi, prosím tě, ty vruty," žádal mě choťák z výšky, šroubovák v jedné ruce, stropnicí ve druhé a špičku jazyka vystrčenou namáhavým soustředěním. "Jak vypadají?" pípla jsem opatrně, zatímco jsem ve spleti železa marně hledala cokoli by připomínalo vrut. "Tohle je vrut..", vzdychl choťák, slezl z velitelského můstku a pobaveně mi před nosem mával šroubem. "Tak řekni rovnou šroub a já ti ho podám," bránila jsem se dotčeně. "Až budu stavět loď, potom si řeknu o šroub," pravil manžel "teď chci vrut!" zakončil rázně a demonstrativně předal krabici klukovi.

Před rokem se takto handrkovali moji rodiče na téma místnosti, ve které se obyčejně skladují potraviny a vůbec všechno, co se nevejde do kuchyně. "Neříkej tomu komůrka!" zježily se mamince rezavé chloupky. "Proč ne?" divil se tatínek a dožadoval se vysvětlení "- jak tomu mám říkat?" "Zkus komoru," navrhla jsem zúčastněně "třeba je iritující právě ta zdrobnělinka", významně jsme se zahleděli na korektorku. Pleť ji dočista znachověla, ale s jasnou převahou špitla: "…špižka přece!"

Nebojte se zas a znova, říkat krásná levá slova. Možná povahy jsou prosté, nikoli však sprosté.