Dovolené je třeba jako chleba PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 19:42

Chytne se vás každý bacil, i manžel by vás radši bacil? A nebude to tím, že jste předrážděná a dochází vám síly? Workoholismus už dávno není vizitkou přepracovaných mužů. Milé ženy, i vy se naučte dovolenou povolit, aby nemuselo cosi ve vás povolit… „Jsem strašně unavená, všechno na mne padá a nic mne nebaví…“ naříkala jsem kamarádce. „Tohle léto bylo prostě děsivý!“ Koukla na mně přes hrneček kávy, opálená, spokojená, odpočatá. „Potřebuješ dovolenou, no.“ Nevraživě jsem si ji změřila: „Tu jsem jaksi nestihla!“ Problém je, že už ji asi nikdy nestihnu. Mám pocit, že si ji prostě nemůžu dovolit. Nejen, že si na ni nevydělám, ale není nikdo, kdo by tu práci udělal za mne. Kamarádka byla naladěná na stejné vlnové délce… „Holka, podívej se na sebe, za čím se honíš a co z toho máš, stejně si to neumíš obhájit, stojí ti to za to?“ Nestojí.

„Chlapi to zvládají tak nějak líp…“ uvažovala jsem nahlas. „No jasně,“ na to kamarádka „Oni jsou proti stresu vybaveni od přírody, víš?“ Tak to bychom měly asi sedět u plotny, jenže mateřská není ta pravá dovolená pro mě. „Podívej, každý potřebuje volný čas a jaký TY máš koníčky?“ Nadechla jsem se, byla to však řečnická otázka: „Vím, co řekneš. Je dobrý mít práci jako hobby, jenže co děláš mimo ní?“ Bylo mi trapně. Lampička na mne nezářila, přesto se mne zmocňoval pocit výslechu, kde dobře vím, že nemůžu lhát, argumentovat a tedy ani vyhrát. Vždyť tenhle boj, je vlastně boj o zdraví a o život.

Nakonec kdo by to neznal? Každý je občas bez odpočinku. Bezesné noci, dlouhé směny, víkendy, svátky, minimální spánek a do toho všeho chaosu zvládnout běžné denní povinnosti. „Ježkovy oči, tohle tempo přenech svobodným, vždyť máš rodinu!“ Děti do školky, ta běží na(ne)štěstí i o prázdninách, poklidit, vyprat, nakoupit, často zaskočí ochotný manžel, ale jak se jemu odvděčit, když chuť na sex není, ostatně kdo by chtěl spát s mumií? A jak vypadám, tak si i připadám. Padají mi vlasy, pleť je o deset let starší a černé pytle pod očima jsou jediná zavazadla, která už pár let nosím sebou. Na výlet s nimi nevyrážím a jak k tomu rodina přijde?! „Však už tak nejsi nejmladší,“ nešetřila mne ta dobrá bytost. „Měla bys trochu na sebe dbát!“, zakončila rozbor a já věděla, že má pravdu.

Často slýchám, že někdo odpoledne čte, chodí cvičit, kouká na televizi, hraje na internetu různé hry. Moje pc slouží striktně jako pracovní ležení, stání i sezení. Což je nejen vidět, ale i cítit. Krční páteř je to, co mi vystřeluje od levé lopatky až k levé patě, ale kdyby by mi počítač vypnuli, zpanikařila bych, protože bych nevěděla co s načatým večerem. Částečně tento chaos v duši postihuje každého z nás. Každý má pocit, že něco nestíhá, nezvládá, že na to prostě nestačí, že si toho vzal moc a nemůže to teď za boha stihnout. A tak se snaží a ve svém snažení se smaží. Ale jak z toho všeho ven?

Prostě to pustit. Nedržet. Inspirovat se sami sebou. Zařadit své volno jako jeden z povinných bodů denního programu. Ono totiž nejprve bude docela stačit, když si zvykneme na to, že den má dvacet čtyři hodin. Nevíte, kde ubrat? Psychologové radí: Nakreslete si koláč času. Znázorněte v něm kolik hodin věnujete jaké činnosti, jako byste na těsto kladly příchutě. Z koláče snáze ukrojíte, budete jasně vidět odkud. A pak ať to dopadne, jak to dopadne, nechte to plavat, jako tu dovolenou. Volný čas je nám volný. Milosrdně přijímáme myšlenku, že žijeme podle zásluh, pak se nám docela dobře může stát, že v honbě za pomyslnými jistotami budeme podle zásluh tady potrestáni. Že neumíme hledat štěstí v maličkostech, paseme se v luxusu místo v pohodlí a bojíme se starých konců i nových začátků, přestože život je jich plný až po okraj.