Rituály v partnerském vztahu PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Pondělí, 25 Únor 2013 19:45

„My“. Slovo, které není až tak rozsáhlé svou formou, ale za to je velmi rozsáhlé svou hloubkou. My jsme ti, kdo tvoří hloubku toho slova. Tvoříme jí vztahy, které mezi námi vznikají. Pokud se bavíme o vztazích, tak o vztazích partnerských. A proto jsem se obrátila na poradce partnerských vztahů, Luciana Kantora, který nám objasní význam slova rituál, protože kombinace slov „my“ a rituál je poutem lásky, díky které se naše společné trávení času s naším protějškem, nazývá vztahem. V takovém vztahu se nachází i xx a xy. A ti nám následně po té poví svůj příběh o jejich partnerském životě.


„ Jsme jednou nohou v minulosti, hlavou v budoucnosti a tělo se trhá v přítomnosti“

Mějme rituály, zastavme čas

web-ritualy_1Dřív než se začneme o samotných rituálech bavit, bude potřeba čtenáře vůbec seznámit s tím pojmem rituál. Co to rituál vlastně je?

Jednotná definice neexistuje, to je jedna věc. Druhá věc je, že rituál je zastavení v lineárním čase. Je to takový ten patník na naší životní cestě, abychom, když se ohlédneme, viděli důležité situace. No a pak jsou rituály běžného života a rituály přechodové, například narozeniny, Vánoce, svatba. V partnerském životě se rituály zakládají na určitých přikázáních, v rámci seznamování. A tam je dobré vědět, že rituály, které vznikají v té seznamovací fázi, nemusejí být tak produktivní jako u dlouhodobých partnerských vztahů.

Tedy se v průběhu vztahu rituály mění, prohlubují, jinými slovy – nezůstávají stejné?

Ano. Když už tam pár rituály má, je důležité vědět, že díky nim vztah kotví v čase. Třeba velký rituál pro rodinu je společné jídlo. Lidé si spolu sednout ke stolu a čas se najednou zastaví. Svět v tu chvíli nemá takovou hodnotu jako to, že jsme tady všichni spolu, právě teď. Tak to je rituál, který je produktivní vždycky, ale aby fungoval, tak každý účastník toho rituálu musí ten rituál chtít. Taky se občas stane, že ty rituály se přeženou a jeden z toho páru už ten rituál nechce. Pak je dobré ho reformulovat nebo nahradit jiným rituálem. Teď mě napadá. Třeba z toho rodinného života – pokud je rodina s dětmi a děti dospějí do puberty a rituál objíždět každý rok hrady a zámky začíná být kontraproduktivní, protože začíná být nositelem obrovských třenic, v rámci rodiny. Protože ten puberťák nechce jezdit na zámky, pro něj je to nuda.

Může ale nastat situace, kdy se jeden z páru nebude chtít vzdát rituálu v tom začínajícím vztahu a bude ho stále vyžadovat, co se stane pak?

Pokud jeden z toho páru nepochopí, že rituál už není udržitelný a neustále ho vyžaduje, tak místo toho aby ten vztah podporoval, začíná ho ničit. Najednou totiž chce něco, co je nedosažitelné. Proto je potřeba rituál změnit, nebo ho natočit jiným směrem tak, aby to vyhovovalo oběma a aby to oba chtěli.

Muž povídá a žena se tváří

Když to vezmeme z pohledu rozvíjení rituálu, čím to začíná a čím to končí?

Když se potkají dva lidé, tak na základě nějakých biologických vzorců a hlavně čichu a oťukávaní. Jsou vyměněné role. Muž povídá a žena se tváří. No, a když se oťukají, tak se uzavřou a vzniknou rituály, které jsou velmi uzavřené. Jsou to pouze oni a jejich rituály. Jsme jenom my dva a nikdo jiný není mezi námi. No, ale příroda je moudrá a ten vztah se začne rozvolňovat, aby mezi ty dva mohla vstoupit nějaká generalita – dítě. A tím se vztah otvírá světu i ostatním. Díky tomu se rituály rozvíjejí.

Každý máme své rituály, které jsme měli ještě dříve, než jsme poznali svůj protějšek. Měli bychom si své rituály uchovávat?

Když někdo má svůj individuální rituál, tak je to něco, co nezasahuje do partnerského života. Ale když se rituál zasadí do chodu, tak je to také milník pro toho druhého, protože on už má v hlavě „Jo, je čtvrtek, jasně, žena půjde cvičit“. Takže je ukotven v tom čase a je to něco, co dává tomu vztahu řád. A teď mě napadla taková paralela – když ten muž najednou zjistí, že jeho žena třikrát nebyla cvičit, tak najednou v tom konceptu začíná být podezření. Protože něco bylo dané, bylo to tak a nejednou – už to není. Takže, ano, je to důležité mít své individuální rituály.

Co když nastane situace, kdy jeden z párů nebude souhlasit s rituálem, který jeho partner vykonává, viz to cvičení například?

Tam je důležité nedávat ultimáta „Mě to vadí“, „Buď, anebo“. Tam pak začíná konflikt. Tam jde o to si to vysvětlit. „A co ti vadí na tom, že tam chodím, že chodím cvičit? Co je na tom špatného? Chceš se mnou trávit čas, nebo chceš trávit svůj separátní čas? Já nevím“. A to je problém, protože pokud já budu vědět, v čem je problém, tak se ten problém dá řešit. Je potřeba říct „ Pro mě je to velmi důležité, a pokud to nebudu dělat, ve chvíli, kdy budeme spolu, tak budu mít plnou hlavu toho, že jsem chtěla tohle dělat a nemůžu“. Já velmi často používám metaforu toho, když slečna si vyhlídne vrcholového fotbalistu. On je skvělý a úžasný a fascinuje jí. Začnou spolu chodit. Po čase se může stát, že on jde na trénink a ona se ho zeptá „A ty jdeš zase na trénink?“. Tam je důležité říct „Ano, jdu. Chceš se mnou trávit čas? Dám ti jiný čas, ale ne tenhle“. Když ten muž opustí svůj rituál – jakože byl fotbalistou a přestane být fotbalistou, tak přestane být pro tu ženu zajímavý. Protože na počátku vztahu on byl fotbalista. Takže jestliže ta žena, vrátíme-li se k tomu cvičení, přestane cvičit, tak je velká pravděpodobnost, že půjde s váhou nahoru. A to je ta metafora. Jde o to říct „Jestli máš pocit, že se ti málo věnuji, pojďme najít jiný společný čas, společný rituál“. Lidi, kteří pronášejí útoky na separátní rituály, strádají v tom společném rituálu.

web-ritualy_2Na začátku nadšení, na konci stereotyp

Zaměříme se opět na ty společné, partnerské rituály. Měly by naplňovat pár jako celek. Může se stát, že jednoho z těch partnerů přestane naplňovat?

Ano může. Může se stát, že jednoho z páru přestane rituál naplňovat. Už je to takové vyčpělé. Například si otevřou láhev červeného a pustí si film a každý si o tom přemýšlí po svém. Protože původní rituál byl, že s nadšením a očekáváním otevřeli tu lahev vína a nadšeně se podívali na ten film a přitulili se k sobě, potom si o tom filmu povídali – jenže to už je vyčpělé a stereotypní. A to je právě jakoby to přežití toho rituálu. Tak tedy „Pojďme dělat něco jiného, co nás bude bavit, kde se budeme cítit jako my.“ Musíme dávat prostor k tomu se o tom bavit.

Jsou lidé, kteří se právě bojí těchto změn…

Nás mozek je postaven do tří úrovní. Ta první úroveň, to je taková ta pudová část, kterou my nejsme schopni ovlivnit. Druhá úroveň je emotivní a v té emotivní oblasti je obrovský odpor ke změnám – to je ve všem, nejenom v partnerském vztahu. A aby se tohle nějak překonalo, je důležité dát prostor k tomu, říkat novým změnám a věcem „ano, je to dobře“.

 

Netlač! Zabiješ náš vztah

V případě změny rituálu, jak tu změnu prosadit do toho chodu partnerského vztahu?

Rituál je něco, co kotví. Pokud ten rituál je funkční, uzavře tu skupinu do toho my – máme společnou štědrovečerní večeři, my jdeme spolu do kina, my jdeme na oběd. Když je tam to my, tak to ten vztah kotví. Ve chvíli, kdy se ten vztah dostane do nějaké krize, a jsou tam nějaké zdravé rituály, tak ony jsou schopny to narovnat. Tam je důležité, aby rituál byl používán uvážlivě, a aby nebyl vynucován. Například: Je nedělní oběd, vztah je v krizi, tak já ten rituál toho oběda mohu nabídnout ale nikoli prosazovat. Kdybych ho chtěl prosadit tlakem, tak ho vlastně zabiju.

Krach vztahu, aneb místo pusy zobanec

Určitě nastávají situace, kdy je jeden z párů zatížený svou prací, studiem a jinými povinnostmi. Tím pádem se ty rituály nikam neposouvají ani neprohlubují, co potom?

Víte co, oni některé ty rituály jsou časově náročné, ale jsou rituály časově nenáročné. Já jsem kdysi řekl, že vztah začíná chřadnout ve chvíli, kdy se například z toho rituálu ranního příchozího polibku stane zobanec. Ty lidi to potom dělají z povinnosti, protože by se to „mělo“. Pokud je například muž zaneprázdněný, jde o to říct „Jo, fajn. Vidím, že se chceš dostat na nějakou pozici. To je super, ale já jen potřebuju najít nějaký prostor pro nás dva, abych cítila, že jsme opravdu spolu“. Žena totiž teritoriálně žije v tom svém bytě, domě, pelíšku, a i když jde pryč, tak si ještě chvíli nese v hlavě ten domov. Kdežto muž, když přichází domů, tak on je teritoriálně mimo dům. Takže, když přijde domů, najde si nějaké okno do světa – televizi, počítač.  Tedy velmi dobrým rituálem je takový ten separační rituál, kdy žena ho nechá v klidu a jdou si spolu například vypít kávu a zastaví to. A až teprve v té chvíli mu může začít vyprávět věci o tom, jak se měla, co děti atd.

Jakých chyb se páry v rituálech dopouštějí?

Tím doporučením. „Oni to dělají taky, tak my to taky budeme dělat“. Ten rituál má být něco, co přijde, zastaví nás a my si řekneme „Tak a tady jsme my“.

Na začátku jste se zmínil o tom, že i svatba je rituálem. Když se naskytne pár v krizi, je ten odrážející můstek právě ten svatební obřad?

No, ty lidi to podvědomě dělají. Když je krize, tak se vracejí třeba zpátky k těm fotkám, ke svatebnímu videu – „Pamatuješ na to, jak tam byla babička a ….“, jo? Je to vrácení k  minulosti a páry se tam v době krize rádi vracejí.

Proč se páry dostávají do krizí?

Ve chvíli, kdy člověk pracuje s párem a chce ho posunout někam dál, tak se snaží ten pár vrátit tam, kde to fungovalo. Mnoho párů se totiž dostává do krize proto, že rituály, které měli, ztratily hodnotu. To samé s tou přivítací pusou. Já lidem říkám „Pokud si tu pusu dáváte z povinnosti, tak si jí raději nedávejte“. Ti dva si jí musí dát, protože chtějí, ne protože musí.

Sex? Pouze pokud chceme, nikoli protože bychom měli

Vy jste se lehce zmínil na téma intimita. Jak to s tou intimitou, rituálem a páry vlastně je?

Vezměte si například vědecké výzkumy. Oni píšou, kolikrát by se páry měli milovat. Pak mi sem přijde pár a říkají mi „My spolu spíme jenom jednou za 14 dní“ a že by měli… asi více. Já říkám, že nejde o to, kolikrát by měli, ale zda jim to takhle vyhovuje. Mám tu páry, které spolu spí třikrát ročně, ale pokud jim to vyhovuje, proč ne? Pokud to chceme a máme to, pak je to v pořádku. V případě, že to děláme, protože bychom měli, budeme k tomu mít časem odpor.

Možná, že je to důsledek toho, že na začátku vztahu ti dva chtějí být spolu, je tam ta počínající vášeň a s postupem času to opadá do určitého stádia, kdy se vášeň vytrácí. Neopadá tím i ten vztah?

Tam jde o to, že lidé zaměňují intenzitu za kvantitu. A je normální, že sexuální apetit není stejný jako na začátku vztahu. Umíte si představit to, že chodíte do práce, kojíte, staráte se o domácnost a ještě se zvládnete s partnerem milovat několikrát denně? To se tam prostě ani nevejde.

Vázne komunikace? Je čas na děti

Jaký je váš názor na dnešní vztahy, kdy by se dalo říct, že se upínáme na smsky, facebook. Protože z padesáti procent ta dnešní generace komunikuje na základě mobilních přístrojů, internetových sítí a tak dále…

Dneska jsou ty vztahy hodně smskové, hodně facebookové a ono to dělá neplechu v té běžné komunikaci. Nedej bože, když si ti dva píšou v těch úžasných zkratkách, jj, mmnt, nvm. Pak je dobrá otázka, co dělat, když ta komunikace opadne? – Ona totiž zákonitě opadne. Na začátku je zamilovanost, kdy jsme hormonově přehlcení, ale pak to opadá. Na začátku muž dobývá a píše hezké sms, protože to v něm vznikalo, ale ve chvíli, kdy se vztah stabilizuje a je připravený na to, aby tam vstoupilo dítě, tak najednou ten fokus dá někam jinam. Už prostě nemá tu potřebu esemesek. A tam je potřeba, aby žena popřípadě ten muž řekl „Já potřebuju vědět, že máš o mě zájem.“

Můžeme příchodem dítěte zabránit krizi ve vztahu?

No, víte co, tohle není moc dobrá varianta. Může se tím ten vztah ještě více komplikovat. Pokud vztah uvadá a lidi jsou bez dětí, tak mají právo, i po 14 letech vztahu, odejít a říct, že jim to už takhle dál nevyhovuje. A ve chvíli, kdy tam to dítě je, tak s tím nic neuděláme. Tím rituálem není příchod dítěte, ale očekávání. Jde o to rituál příchodu dítěte nepřepálit do toho stádia Musíme mít dítě.

Zajímalo by mě, jak je to s kompromisy? Jsou ve vztahu potřeba?

Já s kompromisy nesouhlasím. Kompromis je to, že musí ustoupit oba. Já vám dám příklad. Žena bude chtít jít do kina. Tak je prostor pro odpověď ano nebo ne. Když to ženě nestačí, následuje ještě otázka proč (smích). Tam jde o to, že já musím chtít jít do toho kina. Nemusí se mi ten film ani tolik líbit, mohou mi některé scény připadat až vtipné, ale tam jde o to, že já chci. Chci sedět vedle své ženy a cítit to, že jí je fajn a že se má dobře, protože koukáme na film a jsme spolu. Ona mi pak nemusí být nijak zavázána, protože jsem to chtěl já sám. Rozhodl jsem se jít, protože jsem jí chtěl udělat radost, je to můj dárek pro ni. Je to něco, co jsem jí chtěl dát. A tam pak nejde o kompromisy, ale o to, udělat jí tu radost, protože to chci, ne protože musím.

Text: Markéta Jirouchová, foto Kateřina Korunková a archiv Luciana Kantora