Chtěla bych rodit, musím do práce! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 19:27

Čas letí a rodina už není povinná. V třetím tisíciletí se nehodnotí počet potomků, ale jejich soudržnost. Kdo tedy o nejmladším dítěti rozhoduje, matka, otec, další dětí nebo příroda? Marie, Sára a Esterka. Zatím stačí, lebo sa eště dítko páčí? Lenka netuší, Luděk si je jistý. Přestože jsou oba křesťané, o antikoncepci už slyšeli. Neplánují děti „do kdy to půjde“, ale ani přírodě příliš nebrání. Důvod mateřství v rozmezí jednoho až dvou let je zcela prozaický. Lenka je povoláním zdravotní sestřička. Vystudovala ale i vysokou a může učit děti teologii. Přesto, že je nadaná a vzdělaná, pracovní uplatnění pro matku tří dětí nenachází. Je to prekérní situace, mateřská má svůj časový i finanční limit a práce bez hlídání je v současné chvíli nedosažitelná. Potřebuje práci, kde nejsou služby, které by vyžadovaly hlídání. Tedy alespoň než prckové odrostou, napadá ji proto spásná myšlenka už po čtvrté. Luděk vypravuje vlaky a děti zvládá vypravit taky, tak proč ne další dítě?

Ale Leni, protože bychom už je vážně neuživili?“ Lenka není naivní, ví, že rodina něco stojí, ale je máma a má v sobě jakousi známou, nutkavou potřebu pořídit sestrám bratříčka. Ale manžel je pevný jako skála. Tedy v místech hrudního koše, kde se skrývá měkké srdce a pevné odhodlání. „Vždyť po sobě budou věci nosit,“ nabízí žena kompromis. Zrovna chtěla vyložit na stůl trumf a našeptat mužíčkovi, že se mu bude po miminkách stýskat. Ale v tu nejnevhodnější chvíli přišla Maruška a v zahlásila: „Mami, Estelka se pokakaja…“ Tatínek, který se unaveně chopil plenky a šel po čichu se ve dveřích otočí: „Uznej, že už mám právo mít po těch letech taky trošku klidu. „Rodím, kojím přeci já, i doma jsem já…“, argumentuje Lenka, jelikož by ráda svedla pozornost na sebe, člověka, který by měl správně rozhodovat o počtu dětí. Tím si ale pod sebou podřezává větev a kulatící se bříško se vzdaluje jak rychlík. „Tak snad bych do toho taky mohl mluvit, ne!“, rozčílí se Luděk. S tím ale žena počítá, ví, že mateřství není zadarmo a obhájit si ho před vlastním mužem je stejně zdlouhavé jako čekat až zvýší přídavky na děti.

Lenka je žena činu, klidně sbalí rodinku a sama se vydá s dětmi na hory, na chatu, na prázdniny po zemích českých a moravských. Není líná, děti si pořídila až po třicítce, kdy vyzrála v ženu hodnou rodiny. A jakmile mateřství ochutnala, jako by se ho už nechtěla vzdát. Luděk má na věc jiný názor a má na něj právo. Pořizovat si soukromou mateřskou školku je dnes luxus. Děti rostou a s nimi rostou i starosti, požadavky. Luděk má prozíravé tušení, že už brzy přijde doba, kdy podědit šatník bude mladším sestrám na obtíž, a kdy si budou přát každá zvlášť roztomilé holčičí a dívčí drobnosti. Luděk jako starostlivý otec se bude moci strhat, aby jim dopřál ze svého platu to podstatné a blízké komfortu. Za rodinu ještě přeci stále nese zodpovědnost muž. Je tedy jednoznačné, komu náleží poslední slovo!

Velká rodina v nové době

Už v minulém století polemizovali psychologové o vícečetné rodině jako o nepraktickém počinu, které je třeba si rozmyslet. Důraz stavěli na nemožnosti sehrát početnou rodinu dohromady, aniž by rodiče zapomněli, že jsou žena a muž, aniž by museli starší děti přebírat zodpovědnost za domácnost a mladší děti vychovávat. V náročné moderní době, kdy je na rodiče kladen tlak děti nejen uživit, ale dopřát všem vzdělání a řadu nadání rozvíjejících kroužků, je prý takřka nemožné převádět staré modely do nového času. Ovšem jsou mezi námi i tací, kteří se nehodlají z rodiny živit a nejkrásnějším tajemstvím je obličej jejich dalšího potomka a jeho sbližování, s milujícími členy rodiny.