Rodila jsem doma PDF Tisk Email
Napsal uživatel Jana Abelson Tržilová   
Čtvrtek, 01 Prosinec 2011 11:44
domaciporodTřiatřicetileá Dita Urbánková a její o rok starší manžel Václav jsou šťastnými trojnásobnými rodiči. Na tom není nic až tak zvláštního až možná na to, že Dita všechny své děti porodila doma. 
„Když jsem poprvé otěhotněla, počítala jsem s tím, že budu rodit v porodnici, až asi v pátém měsíci jsem se na předporodním kursu dozvěděla o něčem, čemu se říká domácí porod,“ začíná se svým vyprávěním sympatická Dita. „Také jsem si přečetla zprávu Světové zdravotnické organizace o tom, jak by porod měl probíhat a zjistila jsem, že téměř žádná porodnice tato doporučení nerespektuje. Zkrátka jsem dospěla k závěru, že porod doma pro mě bude přijatelnější.“

„Bála jsem se zákroků a stresu.“

Od porodu v porodnici Ditu odradilo především stresové prostředí, které ve většině porodnic dle jejích slov vládne. „Normální praxe u nás je, že žena 9 měsíců chodí ke gynekologovi, ale samotný porod probíhá za asistence lékaře, kterého nikdy neviděla, což jsem si moc dobře nedokázala představit,“ říká maminka čtyřletého Mikuláše, dvouleté Mii a dvouměsíční Thei. „Při prvním těhotenství jsem si ale až do sedmého měsíce myslela, že budu rodit v porodnici. Základním impulsem, kdy jsem se rozhodla pro porod doma, byl předporodní kurs, na kterém nám asistentka dala odkaz na materiály Světové zdravotnické organizace a začali jsme zkoumat, co se během porodu vlastně děje a jaké vlastně coby rodička mám možnosti. Do té doby jsme ani nevěděli, že můžu rodit doma. Naším ideálním scénářem bylo rodit s naší porodní asistentkou v porodnici, což se ale nepodařilo. V některých porodnicích to je možné, ale je jich málo, v Praze snad není žádná nebo o ní nevím. Člověk může mít dulu, ale porodní asistentku, která by porod vedla, ne,“ vrací se do minulosti Dita, kterou prý od porodu v porodnici odradila i vyprávění několika jejích kamarádek, skutečnost že v porodnicích se na porod spěchá, a že rodičce není věnováno tolik času, kolik ona potřebuje. „Přiznávám ale, že nejdůležitější roli v mém rozhodování, kde rodit, sehnal můj manžel, který mě maximálně podpořil. Bez něj bych do toho nešla.“  

„Svou ženu jsem maximálně podporoval.“

Manžel Václav svou svou ženu nejenže podporoval, on se v rozhodnutí, kde jejich  první dítě přivézt i aktivně angažoval. „Před prvním porodem jsem se zajímal o statistiky a sehnal jsem si pár výzkumů – především mě zajímaly statistiky úmrtnosti  matek, které jsou při porodech v porodnicích i domácích srovnatelné. Při domácích porodech zkrátka zemře podobné množství matek jako při porodu v porodnici. Řekl jsem si, že úmrtnost řidičů na dálnici D1 je mnohonásobně vyšší. Zároveň jsem musel uznat, že z příběhů lidí, které my osobně známe, a kteří v porodnici měli z našeho pohledu zpackaný porod nebo dokonce byli ohroženi na životě, byla manželka velmi vystresovaná a zkrátka se tam rodit bála. A já se jí ani nedivím. Vezměte si, jak to v nich chodí. Nejdřív, byť v silných bolestech musíte na příjem. Musíte vyplnit formulář a podepsat, že si s vámi můžou dělat, co uznají za vhodné. Následuje příprava na porod, po kterém je žena uložena na křeslo a břicho jí je obepnuto ohromnými pásy, které mají snímat srdeční ozvy. Jedná se ale o velmi nepříjemnou polohu, při které dítě tlačí na tepnu a automaticky se zhoršuje zásobování kyslíkem. Dítě se navíc hýbe a to i mimo zóny, které jsou snímány. Pak se může stát, že doktor vykřikne: „ztrácí se mi ozvy!“,  v ženě hrkne a začne být nervózní. On na to, že dítě musí ven, naordinuje oxytocin a je to v pytli. Jakmile se do toho jednou zasáhne, už to není ono. Porod se tím urychlí, díky čemuž může dojít k poranění, navíc placenta nesestupuje stejně rychle jako dítě, vzdálenost mezi placentou a dítětem se zvyšuje, dochází k pnutí a u dítěte s omotanou pupeční šňůrou ke škrcení. A je tu komplikace. A přitom je to všechno zbytečný,“ konstatuje Václav.

„Rodit v porodnici může být hazard.“

To, že v porodnicích je stresové prostředí, je evidentní. Omezená kapacita lůžek, špatně zaplacení zaměstnanci, nedostatek času, to všechno k pohodě ve většině českých porodnic neprospívá. „Je to sázka do loterie,“ pokračuje Václav. „Můžete narazit na skvělého porodníka a vše půjde jako po másle. Můžete ale taky narazit na někoho, kdo toho bude mít dost a bude velmi nepříjemný. Vy prostě nevíte, koho tam chytíte, a to je dle mého názoru chyba. Mně zkrátka přijde, že riziko, že nastane komplikace v porodnici, je mnohem větší, než že nastane doma. Samozřejmě, když zase nastane vážná komplikace doma, což je ovšem mnohem menší riziko, tak riziko, že se to dobře zvládne dobře, je zase menší než v nemocnici,“ konstatuje Václav, který v sobě rozhodně nezapře své povolání programátora. „Žena zkrátka chtěla své dítě přivést s někým, komu mohla důvěřovat. A ani naše zkušenosti s lékaři nebyly zcela nejlepší. Doktor například říkal manželce, že když si poskočí, tak začne rodit. A protože její těhotenství bylo označeno jako rizikové, předepsal jí vysoké dávky magnézia, které mimo jiné porod pozastavuje. Po vyšetření porodní asistentkou se však žena naopak dozvěděla, že bude spíše přenášet a nakonec skutečně 10 dní přenášela. Přijde mi, že doktoři jsou vystrašení z patologických případů a to přenášejí na své pacientky.“

První domácí porod

Po velmi pečlivém zvážení všech pro a proti se Dita s Václavem zkrátka rozhodli, že své dítě přivedou na svět v domácím prostředí. Jak to probíhalo? „Přenášela jsem deset dní, ale rodila jsem přirozeně. Praskla mi voda, zavolali jsme asistence a ta se vydala na cestu. Po příjezdu řekla, že to bude trvat dlouho a ještě si jela domů zdřímnout. Pak jsme jí znovu volali v půl třetí a to už stahy byly po pěti minutách. Trvalo ještě dlouho, než nastala vypuzovací fáze, která byla relativně dlouhá, trvalo to asi dvě hodiny. Porodní asistentka ale byla v klidu, ozvy sledovala ručním monitorem, masírovala mě, ani zas tak velkou bolest jsem necítila. Nakonec se to zkrátka povedlo,“ směje se Dita, která samozřejmě rodila bez utišujísích prostředků.

Druhý a třetí domácí porod

Druhý Ditin porod, který následoval po dvou letech, byl porod překotný a dítě odrodil Ditin manžel. „Probudila jsem se asi v jednu hodinu ráno velkým stahem, po čtvrthodině následoval další a ten další už probudil manžela. Já tomu ale stále nepřikládala váhu. Jen jsem si lehla do vany, kde se to rozběhlo naplno. To už manžel volal porodní asistentku, která dorazila, když bylo 5 minut po tom. Dítě skutečně odrodil Václav,“ směje se Dita. „Ještě jsem jí volal, jestli mám přestřihnout pupeční šňůru. Bylo dobré, že jsme měli zkušenosti z prvního porodu, protože bez nich bych to asi nezvládnul. Do porodnice bychom nestihli dojet a rodili bychom na schodech.“ A jaký byl Václav coby rodič? Rodič, který své dítě skutečně odrodil? „Nepanikařil, připravil všechny podložky a ručníky, byl zkrátka úžasný,“ vychvaluje si ho Dita. „Já manželku hlavně vykázal rodit, tu poslední fázi jsem totiž poznal. Jednak ze silných stahů a z předporodního kurzu jsem si pamatoval, že když jde rodička na velkou, což měla žena v úmyslu, tak to znamená, že dítě je na cestě. Pak jsem už viděl hlavičku, a při dalším stahu jsem už chytal dítě.“ Poslední Ditin porod proběhl samozřejmě také v domácím prostředí. „Tentokrát jsem opět dva týdny přenášela. Čekala jsem velké dítě, ale bylo normální. Samotný porod trval dvě hodiny. Já si při těch domácích porodech nemůžu na nic stěžovat,“ krčí rameny spokojená maminka. Obavy, že se při domácím porodu něco nepovede a miminku nikdo nebude schopen pomoci, tam nebyly? „Byly, ale když jsme plánovali, že budu rodit v porodnici, tak byly taky a větší. Je tam samozřejmě riziko vlastní odpovědnosti. Člověk musí být připraven na to, že když se něco stane, tak to budou klást za vinu jemu, zatímco kdyby se totéž stalo v porodnici, budou s ním soucítit a litovat ho.“

„Domácí porod není pro každého.“

Dá se tedy jednoznačně říci, že domácí porody doporučujete? „Porod doma je pro ty, které to mají srovnané a nebojí se. Dita se bála rodit v porodnici. Jsou ale ženy, které to mají obráceně a ty by zřejmě měly zvolit porodnici. Jakmile se bojíte, tak to je špatné a porod by se i mohl zastavit a to končí převozem do nemocnice a to je velmi nepříjemné. Zkrátka se to nedá doporučit každému,“ pokračuje Václav. „I porodníci tvrdí, že nejdůležitější je při porodu psychika, žena se musí cítit bezpečně a dobře. Když se cítí bezpečně v porodnici, ať rodí tam, když se cítí doma, tak by měla rodit doma,“ říká Václav. „My tady nebrojíme proti porodnicím, spousta žen je potřebuje, každý nemůže rodit doma už třeba ze zdravotních důvodů. Pro mě to ale byla lepší volba. Vím, že je spousty žen, které by chtěly rodit tímto způsobem, ale rodit doma se bojí. Ideálním řešením by byl porod v porodnici se svou porodní asistentkou. Nevím, proč to není možné,“ uzavírají své vyprávění Dita s Václavem. 

Foto: SAMPhoto