Jsou mi v patách PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 19:16

Pupeční šňůra se má odstřihnout nejlépe hned po porodu. Opičí láska mateřská svazuje ruce i celé tělo tak, že jste na pokraji nervového zhroucení. Je čas se rodičům postavit a říct dost, mám už vaší starosti plné zuby! Ale co když ho rodiče zkrátka neposlouchají a svéhlavě dál narušují soukromí jemu i jeho rodině, bez ohledu na to, jak zásadně se k problému staví?

Jedenáct večer, zvoní telefon. Mátoživě ho zvednu, i když jinak toto číslo zásadně nechávat ladem. V tuto hodinu se ale muselo jistě něco důležitého stát, nechápu jinak důvod zvonění… „Ráno máme cestu k vám, rádi bychom Davida viděli, ještě před dovolenou.“ Uniká mi smysl té informace, ale je mi naprosto jasné, že se chtějí rodiče opět ohlášeně neohlášení pozvat na návštěvu? „Zítra je úterý a David chodí přeci do školy…“ namítnu rozumně, ale hlas na druhém konci aparátu je stejně neústupný, jako obyčejně. I přes logické argumenty se snaží se domoci svého „My jsme si říkali, že bys ho mohla vyzvednout hned po obědě, ne?“ naléhá. Matně si vybavím všechny Davidovi kroužky dalšího dne a nesouhlasně spekuluji. „To ale opravdu nepůjde, nejdříve tak v pět.“

„Tak jim to řekni na rovinu,“ nabádá mne kamarádka, ale jen smutně krčím rameny. „Já ti rozumím, jsi přesvědčená, že když normálnímu člověku řekneš, ne, on to také jako ne pochopí, ale to je neznáš.“ Moji rodiče totiž neznají smysl slova NE. Oni ne nepovažují za ne. Jsou úspěšní, jsou silní,vytrvalí a mají mnoho dalších vlastností, které já nemám, ovšem jednou z nich je také míra vkusu a urgentní samozřejmosti, se kterou nám vstupují do života, aniž by se ptali. Pakliže mají služební cestu, či prostě vnuknutí, akčně se vydají na cestu i několikrát za týden. Nikdy se neptají, zda máme čas, jak to dělají přátelé, ale automaticky oznamují, že jsou na cestě a my se máme podle toho zařídit.

„Poplach, pozor vaši jsou na cestě k nám,“ píše mi manžel z práce. Ne evidentně nestačilo. V honbě za svým časem a potřebami nerespektují a naprosto odmítají respektovat naše potřeby. V noci nespím, vím, že mi přijede kamarádka,vím, že bych s ní ráda probrala řadu věcí a že v hodinu, která bude nejnevhodnější se pozvou rodičem protože si to prostě přejí. Budeme všichni dotčení, kamarádka, protože se urvala, rodiče, protože mají právo a já nejvíc protože to nedokážu korigovat.

„Když oni jsou naprosto nezdolní,“ chápe můj muž moje trápení, ale sám také nemá potřebu zasahovat, jelikož situaci řeší po svém. Přijedete dobře, já ale nemám čas, jdu s malým psát úkoly a pak cvičit, je prostě všední den, jako každý jiný. Mně radí totéž. „Víš, že přijedou, ta se seber, vem počítač a běž pryč.“ Stejnou taktiku zvolila kamarádka. Oznámila věcně, že nebude doma a taky nebyla doma. Rodiče přijeli a zase odjeli. Neměli totiž klíče, ovšem ne tak tchýně s tchánem. Ty měli klíče od manžela. A tak si přijeli, skutečně kdy chtěli, odemkli, obsloužili se a čekali až někdo z pětičlenné rodinky dorazí. PŘEKVAPENÍ!!!

Infarktovému překvapení se mohu vyhnout jen tak, že neuteču z práce a domova v jednom. Moji neoblomní rodiče by totiž zvolili novou taktiku a přestali ohlašovat vůbec. Klíče sice nemají, byť se dávají najevo své dotčení, ale já nemám zkrátka pocit, že můj domov, je i jejich domovem. Považuji je za návštěvu, které člověk sice ze slušnosti říká, chovejte se jako doma, ale je opatrný, protože vím, že každý si k nám dovolí, jen to, co my mu dovolíme.

Kde jsou hranice, kdy lze překročit svůj stín, abychom se automaticky nestali nevděčným mládětem, které velmi brzy vyletělo z hnízda a jeho rodiče to ani za patnáct let nepochopili a pronásledují ho jako stín, kladou si nároky na jeho čas a bezostyšně mu vstupují do soukromí? „Můžeš křičet, zavřít se v pracovně, odjet nebo se rovnou odstěhovat ještě dál. Můžeš co chceš a bude to jen na tobě,“ hladí mne soucitný hlas kamarádky a já sama vím, že ten boj nevyhraji. Cti otce a matku svou, hlásá jedno ze svatých pravidel co lidstvo světem stojí. Ale platí to i obráceně?