Máme doma hrdinu… hlavního! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 18:38

Jakmile dítě naučí ovládat ovladač, je ovladačem ovládáno. A protože žijeme v jednadvacátém století techniky, je malých Akumulátorů ve svém světě stále víc. Ovládá je záře obrazovky. Láká je k tajemstvím, které často chápou tátové, ale mámy pro ně nemají pohopení a zahajují psychologickou léčbu. Buď domluvou, dohodou, či doloženými tresty. „Proč si nemůžeš radši hrát?“ naléhám na kluka, který by se nejraději věnoval jednomu televiznímu pořadu za druhým. „Nemůžu jsem Speidermann,“ odsekává pavoučí mužík a šplhá se po imaginárním laně, které zjevně trčí z obrazovky, ale vidí ho jen on sám.

„Takých hraček máš, to si nemůžeš chvíli zase pohrát?“, vysílám dítě zkontrolovat obsah pokoje, ve kterém stráví pouze noční snění. „Vždyť jim bude smutno - samotným…“, poníženě volím cestu citového vyděrače. Pak domlouvám a nakonec jednám a televizi vypínám. Dítě si napůl vztekle, napůl dotčeně zabouchne dveře od svého malého světa a je odtud slyšet absolutní ticho. Za pouhých deset minut stojí s přistižen s rukou na ovladači, a tak nešťastně zvolává: „Ale já už jsem si pohrál…“ V pokojíku je za ten desetiminutový poločas skutečně známka zběsilé hry. Vnitřek pokoje působí zhruba tak, jako by tam vybuchla bomba, rotovala po stěnách, koberci i policích a pak se zakutálela kamsi pod postel a vyčkávala dalšího útoku na mé chatrné nervové zdraví.

To nemůžu dopustit, a tak když nevíš kudy kam mámo, přečti si návod svých kamarádek… „Nemůžu ho dostat od televize,“ stěžuji si u ženy, která má puberťáky i mnoho podstatných životních zkušeností, kterými mne může inspirovat. Bohužel ne vždy docela pozitivně. „Podívej, já už je nechala dávno být, s mimi stejně nehneš a nakonec bude ještě před ostatními dětmi pozadu, že od ten film neviděl, či tu hru ještě nehrál…“ Nad tou informací bylo třeba se vážně zamyslet. Syn měl do šesti let striktně zakázané digitální hrátky, jelikož poměrně zřetelně hrozilo, že by chodil od televize k počítači, Tyto krátké cesty na dlouhé hodiny, podnikají děti s potěšením sobě vlastním v nás tak budí oprávněný pocit, že jsou odděleny od skutečného života a skutečných lidí…

„Říkám tomu staršímu klackovi, že mi uniká, proč se nesebere a nejde jezdit na kole, nebo za holkama, proč proboha nejdou třeba kouřit do stohu! Ale on si jen ťuká na čelo, jako že moje zoufalství nechápe a jestli mne to uklidní, tak že právě teď má půlku třídy na ICQ.“

A protože je kamarádka žena činu, nechala malou pc myšku nahlodat ještě tatínka. Podle zaběhnutého tvrzení, mají jít rodiče vzorem… „Přijel zrovna z práce po třech týdnech, říkám mu, když jsi doma, udělej pořádek, ukaž že jsi táta. Tak šel a prý děcka, co to tam máte, že vás to tak baví. No a děcka mu ukázala kouzlo a za chvíli hrál s nimi.“ Pak přišel a básnil jak si tak odpočinul: „Tedy je to žrout času to jo, ale vyčistí ti to hlavu…“

Myslím, že uhodil hřebíček na hlavičku, protože o hlavičku právě jde. Mámy mají obyčejně strach, aby jejich děti neměly po nekonečných hodinách před displejem v hlavě docela vybíleno. Ale na druhou stranu… Z mozku se prý vyplavují stejné hormony jako při sportu a adrenalinových prožitcích. Možná je nakonec bezpečnější, že děti skáčou z mostu, jezdí v rychlých autech a šplhají po laně jen virtuálně. Navíc se údajně i při hraní seznamují s funkcemi a možnostmi počítačového stroje, což jim ani ve škole nebude na škodu.

Tak se tedy konečně sžijme s realitou, i když je jen virtuální…

Aktualizováno Pondělí, 14 Duben 2008 18:42