Jsem těhotná a on mne nechce! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 18:14
„Tak, kdy do toho praštíte?“, vyptává se dnes a denně kolega z práce a ostatní spolupracovníci zvědavě straží uši. Nekomentuji, neodpovídám, jen rameny. Jsem snad jediná, kdo ještě nemá prstýnek, ani zásnubní? „Po třech letech se prý mají rozejít nebo vzít…“, odtušila Madla a koukla na mne od počítače. Ferda Tkaloun si posunul brýle na nose a mile se na mne usmál: „Třeba není ten pravý…“ Zlatý Ferda, jmenuje se František , ale říkáme mu Ferda, protože je nesmírně pracovitý, k lítosti našeho šéfa, to není nakažlivé. Už si na myslí už pár let, jenže já si myslím na svého Milana a ten evidentně myslí na všechno ostatní, jen ne na svatbu…

Oficielně se tvrdí, že dva by spolu měli být tři roky, to je doba která, dle moudrých rad a statistik je ta pravá pro radikální krok. My ho udělali vleže. Jsem těhotná, Milan to ví, ale stejně mne o ruku nepožádal. „Vsadili jsme se s klukama, že se do třiceti neoženíme,“ řekl mi když jsem mu mávala testrem s dvěma proužky před nosem. „Ale já jsem těhotná!!!“, pravila jsem mu s patřičným důrazem, který pravda, neměl daleko k hysterii. Milan mne vzal za ramena a chlácholil. „Broučku a o co Ti jde. Vždyť je nám takhle dobře, ne? Žijeme si ve vlastním bytečku, jsme páni svého času…“ „Možná tobě je dobře, mně ale NE!“ Milana jsem se dotkla. „A můžeš mi říct, co se změní? Co změní nějaký papír?“ „Pro mě se změní strašně moc, Milánku, pro ženskou je ten papír strašně důležitej - a vůbec po kom se to dítě bude vlastně jmenovat?“ Milana jsem šokovala. Pokud je jeho, tak prý logicky po něm. To, že to bude vypadat hloupě a budou s tím na úřadech problémy, ho nezajímá, co je mu do toho, co si myslí ostatní…

Milan ten večer odešel do posilovny a za mnou přišla Simona. „Podívej, nakonec je moderní doba,“ hladila mně po nafouklém břiše, jako by snad dítě v šesti týdnech mohlo kopat. Taky si dnes nezapálila, přestože bez cigarety nedá ani ránu. Cítila jsem z ní, že je jí mne líto. Je mi sebe taky líto a neumím si představit jak ustojím před rodiči, že si mne Milan nechce vzít. Budu ho obhajovat jako vždycky, abych měla klid a on mne nakonec ještě neopustil.

Jenže Milan mne má rád. Vím to, říká mi to jen ve velmi slabých chvilkách, když se mu milování zvlášť líbí, ale já ho už za ty tři roky přece jenom znám. Vážím si ho, cením pro to jaký je a ano dost možná mne přitahuje i tím, jak si hájí tu svou hřebeckou neosedlanost. Není to snad opravdu tak, že ho chci vlastnit a mít na ten majetek doklad? Není to o tom, že Milan je muž a ne nemovitost, kus parcely, jistoty? Pro mne je smysl života a už brzy táta našeho dítěte. Ježkovy oči, co s těma chlapama dneska je! „Já bych ho snad o tu ruku požádala sama, kdybych věděla, že to k něčemu bude,“ hlesla jsem tiše a usrkla džusu.

I Simona měla podobný problém. Jenže ona je žena činu. Když se před rokem rozhodla, že si svého kluka vezme, prostě za ním přišla a podala mu svazek jako hotovou věc. „Co děláš v září devatenáctého?“, listovala nezaujatě v kalendáři. Její kluk v předtuše výletu letmo prohodil: „Za dva měsíce? Těžko říct…“ a Simona zasmečovala „Prima, tak si nic neplánuj, protože se ženíš…“ Kdybych však s takovou notou přišla za Milanem, zahrál by mi na basu. Tak tedy dobře. Jsme stejně staří, muži prý dopívají pomaleji, papír je pro ně závazek. Zřejmě mi bude muset stačit, že mne i dítě chce. Nebudu svobodná máma. Ostatně třeba Michal Tučný se taky ženil až bylo Míši Tučné osm let, tak co, třeba se dočkám, třeba jednou budu ta vdaná paní, která na všechny podřadné věci jako je praní, uklízení, vaření a manželský sex, má papír se státním razítkem.

Aktualizováno Pondělí, 14 Duben 2008 18:41