Nechce si utírat zadek! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 18:10
„Mami, dadek!“ volalo na mne dítě, sotva se naučilo význam slov. Když trošku dospělo, už nepovažovalo vše za samozřejmé, ale pro svou potřebu, si utvořilo novou formulku. „Mami, můžeš mu prosím utřít zadek?“ Obvykle jsem mohla, jelikož jsem tak nějak podvědomě musela, pak jsem se začala zdráhat a nakonec jsem si řekla, že je čas, aby se o svůj konec, tedy konečník začal starat sám. Také otec si to myslel, ovšem oba jsme v marném očekávání sáhli po literatuře a stáhli se zpět. Co jsme udělali špatně?

Podle Freuda je druhým stádiem psychosexuálního vývoje člověka anální zóna. „To je ale pěkný bobeček, ten se ti povedl…“ chválíme broučka na počátku nočníkové epochy, jako bychom podvědomě tušili, že dítě které udělá bobeček, stvoří tak svět. Učí se totiž vlastní vůlí ovládat vyprazdňování. Mít vlastní vůli je pro malého človíčka něco dosud nevídaného, zadržení, či vyprázdnění je v jeho moci a je proto velmi příjemné. Pokud jej ale matka vyplísní, má pocit, že se od počátku nemůže projevit a naplno otevřít hráze své kreativity.

„Fuuuuj, to je beeee!“ Ono na druhou stranu, některá kreativita právě dvakrát nevoní. Nejprve jsme mu pořizovali barevné mísy, které tu aromatickou kreativitu podpořily při dopadu na dno. Protože byl ale kluk muž činu, brzy se z nočníčku stal obyčejný, který ale kupodivu sloužil stejně účelně jako před tím a zvuky si malý vyráběl s osobitostí. Kreativita ve všech směrech… Po prvním úspěchu jsme, požadovali na zlaté rybce chycené v síti vývoje, aby se zbavilo nejen plen, ale i nočníčku. Těšili jsme se, až k záchodové míse přirazíme protiskluzovou stoličku a na mísu koupíme klidně i na dva pokusy menší a ještě menší prkénko…, které stejně vyhodíme, jelikož zjistíme, že dítě skřípe do zadečku a nebudí v něm ani za mák důvěry. Cvrček se má tendenci prkénka křečovitě držet a nepustit dokonce ani po vykování potřeby. Nehrozí tedy, že bychom ho spláchli, ale že ho budeme muset povolit šrouby prkénka, abychom ho vůbec mohli pohodlně sundat.

Když nastane fáze, že už si dítě na záchodě vystačí bez pohádek a další asistence, objevíme krutou realitu. Už si umí říct, že se mu chce kakat, sláva, už umí chodit na záchod, třikrát hurá, sláva, přesto se na záchodě nehodlá zavřít stejně se tam nehodlá zavřít, a tak se „pak“ musí větrat nejen toaleta, ale celý byt. Vylučovací funkce je spojena se společenskými představami pořádku, čistoty a hnusu a nutno připustit, že i máma je často zhnusena…

„Jsi velký, koukáš večer na pohádky, hraješ si na počítači, musíš už být taky na záchodě sám, jako velký a hlavně, musíš už si konečně sám utírat zadek!“ „Nemusím…“ tvrdošíjně odmítá dítě. „Musíš!“ hádám se jak malá. „Co děláš ve škole, jak tam chodíš kakat?“ „Ve škole nekakám,“ zasmečuje pohotově dítě a vezme mi vítr z plachet.

Je velmi pravděpodobné, že nechodí, jelikož pravidelnou stolici má právě po ránu, či k večeru, ale spolehlivě tehdy, když je s ním někdo z nás. Chce nám snad naznačit, že tvoří svět a je nevyslyšený? Nebo si z nás dělá dobrý den?

S holkama je to prý jednodušší. Snaží se být dospělejší takřka za každou cenu a díky ženské přirozenosti bývají i hygieničtější. Ví, že kalhotky mají jen na dnešek, o ponožkách nemluvě. S klukama je i takové utírání zadnice složité. Proč? Bojí se muži zodpovědnosti už takto od malička? Nebo se jen dětská vypočítavost maskuje za úzkost? Však uvidíme, život naštěstí ještě nekončí v záchodové míse…