Nevěděli, že nosím mrtvé dítě! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 18:03
Před půldruhým rokem jsem se vdala a už po pár měsících jsme nechali věcem volný průchod. Snažili jsme se o miminko poměrně vehementně a měli prodloužené líbánky, jak to jen šlo. Mého novopečeného manžela naše hrátky pochopitelně bavily, jenže mne začalo po čase vyvádět z rovnováhy, že se nic zvláštního neděje. Patrně jako každá žena očekávám, že první sperma v mém organismu způsobí hotový poprask a další měsíc už budu kupovat kočárek, což se nestalo. Těhotenskou průkazku jsem obdržela až po našem výročí svatby. Pyšně jsem si ji nesla domů, abych se pochlubila, byla jsem na nás hrdá. Netušila jsem, co mne čeká, a že to naše štěstí bude jen na chvilku…

Už mi začalo pomalu růst bříško, kalhoty zůstávaly rozepnuté na knoflík a já se zvědavě poohlížela se po těhotenských obchůdcích. Ani nevolnost mne příliš netrápila, zkrátka neměla jsem žádné větší problémy, snad proto mne také tolik zaskočilo, když jsem začala krvácet… Náležitě jsem se vyděsila, okamžitě zavolala sanitku, a ta mne rovnou z práce odvezla do nemocnice. Manžel dorazil, sotva mne uložili do postele. „Pár dnů si mne tu nechají na pozorování…“ uklidňovala jsem ho. „Tady vědí, co dělají.“

Jsem ekonomka a pracuji s čísly, papíry a klávesnicí počítače. Od stolu se sice příliš nehýbám, ale to víte, stres účetních si občas vyžaduje pevné nervy. Předpokládala jsem sice, že budu v práci fungovat dokud to půjde, ale současný stav mi nedával příliš na vybranou. „Zdá se, že potřebujete více klidu a pohodlí,“ promlouval ke mně lékař po stehu a já bez námitek souhlasila s doporučením odejít po hospitalizaci rovnou na rizikové těhotenství. Zatím jsem však stále odpočívala pod dohledem, v nemocničním povlečení. Můj muž mi nosil čokoládu a všemožně mne hýčkal. Cítila jsem se tu v bezpečí a všechno šlo nad očekávání hladce. Po týdnu pozvolna krvácení ustalo a já měla být na víkend propuštěná domů. „Tak vy nám už utíkáte?“ listoval přednosta při poslední vizitě v mé lékařské zprávě. Pak se obrátil ke kolegům v bílých pláštích. „Nevidím tu výsledky kontrolního ultrazvuku?“ Dozvěděl se, co už jsem sama věděla, krvácení ustalo a gravidita probíhá standardně. Přednosta na konečném vyšetření přesto trval. „Asi vás tu ještě zdržíme, bez ultrazvuku vás pustit nemůžeme,“ zkonstatoval a když viděl mé zklamání snažil se mne povzbudit. „Nebojte, bolet to nebude…“

Jenže se mýlil, bolelo to strašně! Ještě ten samý den totiž vzaly události rychlý spád. Těšila jsem se na tlukot srdíčka, ale to netlouklo a údajně už několik dnů… Obrazovka odhalila nezvykle zvětšenou cystu, která tlačila na dítě tak, že ho zabila a hrozilo, že co nevidět praskne, což by byl i můj konec. Z ultrazvuku mne proto převáželi rovnou na sál, kde na mne chaoticky mluvilo několik hlasů současně. Museli mi okamžitě vyčistit dělohu. Neměla jsem se ničeho bát, všechno dopadne dobře. Ale jak je to možné? Vždyť mé dítě už nežije! Zdál se mi zlý sen, nemohla jsem se probudit a snažila se křičet: „Já už vám nevěřím! To dítě je víc než týden mrtvé a vy to nevíte?! Chci pryč, kde se nebudu bát se svěřit do rukou skutečných specialistů,“ ječela jsem svéhlavě. Ale požadavky na revers se neshledaly s úspěchem. Mohla bych prý vykrvácet už cestou z nemocnice, a to si nemůže vzít nemocnice na svědomí. A že tu ležím a v břiše mám mrtvé dítě, nikomu nevadí!!!

Po potratu jsem nemohla mluvit, nechtěla nikoho vidět. Můj muž byl dočista zdrcený. „Hlavně, že ty jsi v pořádku,“ opakoval stále dokola a já cítila, jak se o mne bojí. Netuší, že je to všechno teprve začátek. Cysta prý nebyla pravou příčinou, proč jsme o dítě přišli. „Zdá se, že v určitém stupni gravidity si vaše tělo vytváří proti plodu protilátky,“ objasnil mi lékař a mně se v tu chvíli chtělo umřít společně s mým dítětem. Co když otěhotním znovu a stane se to samé? Předpoklad je obrovský…