Jak se chovat k pozůstalým PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 28 Únor 2011 21:52

procMožná už jste to někdy zažili. Ve vašem okolí zemřelo dítě nebo některá z rodiny přišla o mámu či tátu. Co v takové chvíli říct a dělat? Spousta lidí projevuje soustrast nebo se raději postižené rodině vyhýbá. Jak se zachovat, abyste ještě více neublížili a jaké drobnosti můžete udělat?

 

Doneste jídlo

Když se díváte na americké filmy nebo seriály, ti co chodí projevit soustrast s sebou většinou nesou občerstvení. Je to hezký zvyk, který u nás sice nemá tradici, ale zkuste se vžít do role pozůstalých. To poslední, na co byste mysleli, jsou tak přízemní starosti jako příprava jídla a nákupy. Možná vás napadá, že pozůstalí nebudou mít ani k jídlu chuť, ale je docela možné, že když uvidí chutný koláč, kousek sní a udělá se jim o trochu lépe. Každopádně je to drobnost, to nejmenší, co pro pozůstalé můžete udělat.

 

Neříkejte prázdné fráze

Hodně pozůstalých je už po několikerém opakování věty „upřímnou soustrast“, na tyto dvě slova alergických. Ta slova vlastně říkají jen to, že nevíte, co jiného byste řekli. Někomu pomáhají, v jiném jen jitří smutek.Mnozí pozůstalí by mnohem raději slyšeli jakoukoliv větu od srdce. Zkuste namísto běžné fráze říct například „vím, že ať řeknu cokoliv, tvůj smutek to nezmírní, ale pokud si budeš chtít popovídat, jsem tu.“

Vyhněte se i dalším frázím „Teď se musíš vzchopit, máš tu ještě dvě děti...“ „Uvidíš, že to časem přebolí.“

 

Nedávejte nereálné sliby

„Kdyby sis chtěla popovídat, budu na telefonu 24 hodin denně.“ „Kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat, ozvi se.“ Pokud to nemůžete dodržet, neříkejte to. Někteří pozůstalí si chtějí hodně povídat, protože jim to pomáhá, někteří nezvládají ani základní věci, jako dojít si nakoupit apod. Vyši pomoc můžou vítat a poku jí nedostojíte, jen jim tím více ublížíte.

 

Neurážejte se

Pokud pozůstalý odmítne vaše objetí, podanou ruku nebo návštěvu, neberte si to osobně a neurážejte se. Každý se se smrtí vyrovnává jinak a vy byste měli respektovat jeho přání... Dejte pozůstalému najevo, že tu jste pro něj, ale pokud vaši pomoc nevyhledá, nechte to tak...

 

Nevyhýbejte se pozůstalému

Zemřelo vaší kamarádce dítě a vy jste zrovna těhotná nebo máte stejně starou ratolest? Možná ji pohled na vás bude zraňovat, ale nevyhýbejte se jí záměrně. Možná vás sama odmítne, ale pokud to neudělá nebo nevycítíte, že to není vhodné, scházejte se dál. Volte jiná témata hovoru než vaše těhotenství nebo dítě. Pokud si to bude přát, scházejte se jen vy samy...

 

Projevte účast

Každý pozůstalý reaguje jinak, alepotřebuje se srovnat se smutnou skutečností a sám tápe, jak to má udělat. Nejste-li si jisti, jak se k pozůstalému chovat, projevte účast a vyčkejte. Gesta jako objetí nebo podání ruky, kolikrát řeknou více než slova. Pokud si nejste jisti osobním kontaktem, pošlete kondolenční dopis nebo napište sms s nabídkou pomoci...

 

Pohřeb

Půjdete-li na pohřeb, zvažte účast vašich dětí. Ne kvůli tomu, že by to děti mohlo traumatizovat, ale kvůli klidu, který by na pohřbu měl být. Dvě rozjívené ratolesti můžou pohřeb narušit a pozůstalé deprimovat ještě více.

 

Vyhledejte odbornou pomoc

Podívejte se v okolí po dobrém psychologovi nebo odkažte pozůstalé na sdružení Dlouhá cesta. Poradit se tam můžete i vy....

 

A nakonec krátký příběh od Markéty.

Se Simonou se známe už od základky, když se nám podařilo otěhotnět jen tři měsíce po sobě, byly jsme nadšené. Těšili jsme se na společné procházky s kočárkem i na to, že se naše děti budou kamarádit stejně jako my. Jenže osud tomu chtěl jinak. Když byla Simona ve 26. týdnu těhotenství na běžné gynekologické prohlídce, lékaři se něco nezdálo, okamžitě poslal Simču do nemocnice, ale bylo pozdě. I přes rychlý porod císařským řezem se malého Ondráška nepodařilo zachránit..

Simona dostala prášky od psychiatra, ale i tak byla hodně sklíčená. K tomu si měla u gynekologa vyzvednout potvrzení k výplatě sociálních dávek, její manžel měl co dělat, aby ustál vyřizování pohřbu, uklidil nakoupené oblečky, kterých naštěstí nebylo moc. Příbuzní jim moc nepomohli, když už se ozvali, tak s pláčem, co je to potkalo za hrůzu. To byl asi nejhorší přístup, jaký mohli zvolit. Já jsem sama nevěděla, jestli můžu Simoně přát soustrast, když jsem pod srdcem sama nosila miminko. Když mi ale Simča řekla o svých peripetiích s vyřizováním papírů, pustila jsem se do toho já. Zašla jsem za lékařem, do jejího zaměstnání, obeslala jsem mailem přátele, kteří by se mohli nevhodně zeptat. A pak tu byly drobnosti. Uklidit, nakoupit... S čím jsem mohla, s tím jsem pomohla.

Simča se nakonec upnula na mé těhotenství, našla si v něm určitou náhražku toho svého, myslela jsem si, že ji pohled na mé rostoucí bříško, bude bolet, ale bylo to naopak. Kupovala malému oblečky, pomáhala mi s výběrem kočárku, zařídit pokoj, jako jedna z prvních si pak Vojtíška pochovala. Rok po mém porodu otěhotněla a já pět měsíců na to taky, takže přeci jen ty naše děti mají k sobě blízko. Simča je mi dodnes vděčná, že jsem jí v těžké chvíli pomohla, i když později mi řekla, že kdybych se jí nenabídla, sama by mě o pomoc nepožádala, nechtěla mě tím zatěžovat, když jsem byla těhotná...

Takže moje rada zní. Pokud někomu ve vaší blízkosti někdo zemře, ptejte se, jak můžete pomoci, zapojte se do dění a rozhodně nemějte předsudky. Pozůstalé byste neměli donekonečna litovat, potřebují spíš povzbudit a odvést pozornost jinam...