Skleněné peklo ve škole! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 17:30

„Vůbec se nebojte, oni to zvládnou a nechoďte za nimi, my si je už ohlídáme,“ snažily se učitelky prvňáčků vzbudit v rodičích důvěru. Přesto pomalejší děti, jako je Davídek, obyčejně zůstávaly zapomenuty v šatně.

Podle nových školních kritérií si první týden školy přebírali děti starší spolužáci, nebo třídní, ještě před vstupními dveřmi. Další týden už měli žáčci napochodovat do velké šatny sami, a mezi stovkami stejných skříněk si najít tu svou. Účelem bylo „vést děti k samostatnosti, jelikož se život s nimi nepáře.“ V praxi to pak vypadá tak, že rodiče, kteří do školy nemají přístup, tropí za velkými okny nápadité grimasy. „Ne, vrať se zpátky, a teď počítej…“ napovídá maminka za sklem. Holčička zmateně pobíhá mezi oranžovými obdélníky na stojáka, střídavě pokukuje po mamince, zatímco na prstíkách odpočítává řady skříněk.

Jako správná ženská naštěstí stíhá více věcí najednou. A už přichází to nejdůležitější, najít v dlouhé řadě dvířka, ke kterým pasuje klíček. Ten má sice drobnými číslicemi označeno, ke kterému zámku patří, ale prvňáčci ještě čísla neznají. Někteří proto porovnávají: kouknou na klíček, kouknou na číslo skříňky. Zdají se však všechna stejná, a tak bezmocně krčí rameny. Jejich matky za sklem taky.

Není to tak dávno, co se na čerstvě narozená miminka dívali takto za sklem jejich tatínkové. Pak sklo zrušili a otcové dnes bývají vedle porodníků první, kdo si pomačkané opičátko pochovají. Stejně tak lámou i novodobou skleněnou kletbu a s absolutním klidem dovedou dítě až k jejich skříňce. Přestože byli upozorněni, že již nemají školáky vodit za ručičku, občas je zavedou i přímo do třídy. A já je chápu…

„Ony děti samy trefí?“ divila jsem se nezakrytě. Vyznat se v bludišti chodeb bylo pro mne samotnou poměrně náročné. Vypustit do školního labyrintu dveří, schodů a cedulek svou malou myšku se mi proto logicky jevilo ryze macešské. Ne, že bych děti podceňovala, synátor si pamatuje cestu k městu mnohem snáze než já, v čemž mu mohou významně pomáhat mužské geny, jenže ty jsou (zdá se) zpočátku zastřeny mlhou obav z neznámého prostředí.

Nebyla jsem proto kupodivu matkou, která hloupě kouká, že si její dítě zoufá. Nechtěla jsem totiž ani v sobě vzbudit dojem, že samostatnost je jen pojem, za každou cenu. Vždyť inspirace rozhodnosti tatínků byla docela blízko. A tak, v jednom ze zvláštních okamžiků, které byly pro mého syna i pro mne samotnou životně podstatné, jsem svévolně porušovala zákony školy a bylo mi to jedno.

A proč mluvím v minulém čase? Minulý týden si prostě dítě zvyklo. Už mne nepotřebuje, má své spolužáčky, které ho vezmou za ruku a společně odejdou do třídy. Mně náleží odevzdat aktovku a posečkat za skleněnou stěnou. Obavy opadly, jistota nabrala svůj směr a vnitřní systém GPS mohl začít fungovat…

Šťastnou cestu! .-)