Energie nejen pro děti

Chystáte se na výlet s dětmi? Nezapomeňte do batůžku přibalit PIKNIK nebo PIKAO. Zahuštěným slazeným mlékem zajistíte doplnění energie, zaženete hlad a jeho chuť vás zaručeně nezklame.

 

Celý článek...

Aktuální číslo

2018_duben

ke stažení v pdf

Jak vypadá štěstí PDF Tisk Email
Napsal uživatel Katka   
Neděle, 09 Leden 2011 23:14

„Maminko, já chodím.“Její oči zářily nadšením a mě se v tu chvíli do očí hrnuly slzy. Kéž by to byla pravda... Tenhle moment mám už léta vrytý v paměti a vždycky, když mě přepadně splín, vzpomenu si na něj. Utvrzuje mě v přesvědčení, že jsme před lety udělali dobře když jsme se rozhodli Elišku nedat do ústavu. Oč by byl náš život chudší!

 

 

Malá Karolínka se opřela o stůl a rozvážnými krůčky se pohybuje do strany. Pro mnoho rodičů batolátek je to krásný okamžik, pro mě o to hezčí, že ač je Karolka druhé dítě, u prvního jsem na tenhle moment dlouho čekala, ale zatím jsem se nedočkala... Dívám se na Karolčino úsilí překonávat všechny překážky, aniž by se musela spustit na všechny čtyři, v očích mám slzy radosti i smutku, ale radost převládá. „Já taky.“ Slyším za sebou Elišku, která se dívá na svou malou sestřičku. „Ano i ty určitě jednou uděláš alespoň jeden krůček.“ Usmívám se na ni.

 

Eliška se narodila před 11 lety po bezproblémovém těhotenství. Bohužel se jí ale zachtělo na svět o 3 a půl měsíce dříve. Měřila jen 34 cm a vážila 890 g. Poprala se s těžkou infekcí i dalšími potížemi, bohužel mi ale 2 měsíce po porodu řekl lékař strašnou diagnózu – dětská mozková obrna. Bylo mi 18 let, miminko jsem tehdy rozhodně ještě neplánovala, ale když už se k nám rozhodlo přiít, těšila jsem se na něj. I můj o dva roky starší přítel Petr, se kterým jsem tehdy byla už 4 roky. Tehdy mi řekl, že by bylo lepší ji dát do ústavu, že jsme mladí, máme život před sebou. To samé mi řekli i moji a jeho rodiče. Jenže já jsem tenkrát za ni bojovala a nakonec i Petr uznal, že se toho drobečka přeci nemůžeme vzdát. A tak jsme si ji po dlouhých čtyřech měsících nesli domů, do nového spoře zařízeného pronajatého dvoupokojového bytu.

 

Tehdy jsem o diagnóze věděla jen málo, to co mi řekli lékaři, sestry, něco také z letáčku, který jsem dostala a z knížky, kterou mi z knihovny vypůjčil Petr. I když to vypadalo špatně, nevím kde jsem vyhrabala všechnu sílu a začala s Eliškou denně rehabilitovat a cvičit. Seznámila jsem se s maminkou stejně postiženého, ale o 5 let staršího chlapečka, a když jsem viděla pokroky, které dělal, rozhodla jsem se, že i Eliška to všechno dokáže a jednou se postaví... Intelektuálně na tom je eliška velmi dobře, je jen lehce opožděná. V 18 měsících se zvládla přetočení na bříško a na záda a zároveň řekla své první „máma“. O půl roku později se její slovní zásoba rozrostla o dalších 30 slov, převážně týkajících se jídla, pití a jejích oblíbených zvířátek. Byla to obrovská odměna za dva roky dřiny.

 

Když jí bylo 7 let, vyrazili jsme rehabilitovat do lázní. Tehdy jsem ji v bazénu pustila a nadnášená vodou udělala první krůček. „Maminko já chodím.“ Výskala nadšeně. Vím, že to dokážeme. Tenkrát jsme se také s Petrem domluvili, že je čas na druhé dítě. Přesto jsem ještě nebyla připravená, pořád jsem se bála, že se to všechno bude opakovat. A co bychom dělali se dvěma postiženými dětmi? Když ji ale v devíti letech vzali s asistentkou do zvláštní školy, bylo rozhodnuto. Najednou jsem si uvědomila, že moje holčička jendnou určitě bude částečně samostatná a že ji svou opičí láskou dusím a bráním v rozvoji ve společnosti.

 

Otěhotněla prakticky hned potom, co jsem vysadila antikoncepci. Karolínka přišla na svět zdravá a donošená. Před dvěma měsíci oslavila první rok a já nechápu, proč jsme tak dlouho čekali. S Karolkou jde všechno snadno, žádné cvičení, pobyty v nemocnici, pohyby, které jsme s Eliškou museli dlouho cvičit, dělá sama jakoby mimochodem a přirozeně. Když poprvé zvedla hlavičku, obrečela jsem to, stejně jako přetáčení, lození po čtyřech, sezení... A teď začala i chodit. Eliška ji má moc ráda, ochotně pomáhá s péčí o sestřičku, co jí síly stačí. Jde i za své hranice a tím se zdokonaluje. Karolka nejvíc miluje, když ji Eli vozí na vozíčku, víská radostí a hladí ji.

 

Eliška mi ukázala svět jinýma očima, donutila mě dospět, přestavět žebříček hodnot a ukázala mi, že nic na světě není tak jasné a samozřejmé, jak se zdá. Vždyť každá počítáme s tím, že se nám narodí zdravé krásné miminko. A když se tak nestane? Pak se teprve ukáže, co v nás je.

 

Petr nás v jedné chvíli dokonce opustil, nedokázal se smířit s tím, že bude mít celý život na krku postižené dítě. Bylo to hned zkraje, když byl Eli rok. Ale po půl roce se vrátil a když viděl, jak nádherně na něj reaguje, už zůstal a dodnes se mi za to omlouvá. Ale mě jako důkaz jeho lásky stačí to, že se po návratu rozhodl při práci ještě studovat Vysokou, aby měl lepší příjem a dokázal nás lépe zabezpečit. Před pěti roky jsme díky jeho píli dosáhli na hypotéku, koupili jsme starší domek za městem, který jsme svépomocí přestavěli na bezbariérový. Eliška tátu miluje, její pohled na nějj, když se vrací z práce, by mohl skály lámat a není potřeba dalších slov.

 

Kolikrát si říkám, co bych teď asi dělala, jak bych přemýšlela nebo jeslti bych byla ještě s Petrem, kdybych tehdy v 18 neotěhotněla. Jedno vím ale jistě, nechat si Elišku, bylo moje nejlepší životní rozhodnutí a nikdy bych ji nevyměnila za zdravé dítě.

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo