Energie nejen pro děti

Chystáte se na výlet s dětmi? Nezapomeňte do batůžku přibalit PIKNIK nebo PIKAO. Zahuštěným slazeným mlékem zajistíte doplnění energie, zaženete hlad a jeho chuť vás zaručeně nezklame.

 

Celý článek...

Aktuální číslo

2018_duben

ke stažení v pdf

Poslední a první Vánoce PDF Tisk Email
Napsal uživatel Pavla   
Středa, 15 Prosinec 2010 07:21

Loni jsme slavili první a zároveň poslední Vánoce jako čtyřčlenná rodina. Letos budou poprvé ve dvou. Během vteřiny se nám obrátil život vzhůru nohama. Přišla jsem o všechny jistoty, o dvě milované osoby, zdraví, ale naštěstí mi tu zbyl človíček, pro kterého mi stojí za to žít.

 

Dneska už se můžu podívat na fotky, ale do půl minuty se rozpláču. Naše velké rodinné album začíná svatbou 18.6.2005. Libora jsem si brala po tříletém vztahu a po svatbě nás čekalo stěhování do vysněného domečku. Sotva jsme se zabydleli, odletěli jsme na líbánky do Karibiku. Byl to náš svatební dar od rodičů, po stavbě domečku a zařízení nám zbyla jen hypotéka a vyluxované konto. Ale byli jsme šťastní. Na líbánkách jsem otěhotněla a pohádka pokračovala dál...

 

Krátce po oslavě prvního výročí svatby, se nám 27.6.2006, narodil Filípek. Byl hrozně hodné miminko a klidné batole. Kojila jsem ho až do dvou let, pak jsem se vrátila na půl úvazku do práce. Hrozně mě mrzelo, že musím na čtyři hodiny denně odejít, ale peníze jsme potřebovali. Odpoledne jsem ale Filípkovi všechno vynahrazovala. Chodili jsme na dlouhé procházky do lesa, do divadla na pohádku, do cirkusu, na koupaliště, sáňkovat.... O víkendech jsme málokdy zůstali doma, spíše jsme vyrazili na výlet do blízkého okolí, někdy i dál. Poznávaly jsme zoologické zahrady, hrady a zámky. Filípek naše výlety miloval. A miloval tátu, který ho i přes moje protesty, rád nosil, aby ho nebolely nožičky, pral se s ním „jako pravý chlap“ a dopřával mu párky a bonbony, o kterých maminka nesměla vědět, protože to bylo tajemství a „maminka přeci říkala, že když jsi neobědval, tak nesmíš bonbony“. Vzpomínám si, jak mě to rozčilovalo... 

Ještě měsíc před Filípkovími druhými narozeninami jsme odletěli k moři do Řecka. Byl nadšený z moře, ale hlavně z tolika písku, ze kterého se dalo pořád něco dělat. Večer usínal vyčerpáním a ráno nás budil, abychom už vyrazili k moři. Z dovolené jsem si pod srdcem přivezla domů další miminko. Dívám se na fotku, na které má Libor Filípka za krkem a jednou rukou mě objímá kolem pasu, za námi pění moře... Ano tehdy už bylo jasné, že budeme čtyři. Já to ale netušila. Oslavili jsme narozeniny, nastoupila jsem do práce a protože jsem po porodu menstruovala velmi nepravidelně, nepřikládala jsem vynechání žádnou váhu. Až na preventivní prohlídce mi lékař oznámil tu krásnou zprávu, kterou mě v první chvíli zaskočil a rozhodil. Vždyť jsem sotva nastoupila do práce a najednou jsem byla v pátém měsíci těhotenství! Šéf z toho nebyl nadšený a když jsem mu ještě oznámila, že tentokrát zůstanu na mateřské 3 roky, podle jeho vyjádření mi došlo, že si pak budu muset najít jiné místo. Ale nevadilo mi to, těšila jsem se, že zase s Filípkem a novým miminkem budeme doma a budeme si užívat nádherné rodinné chvilky. Jako na zavolanou Libora povýšili a tím se nám vyřešil i finanční problém. Všechno fungovalo perfektně. 

Vánoce 2008, poslední ve třech. Stojíme před stromečkem a oba moji chlapi mi drží bříško, ze kterého se už brzy vyklube malá princezna. Filípek dostává své první auto na dálkové ovládání a je z něj tak nadšený, že ho nazejímají ani další dva dárky ani já. S tátou jezdí po bytě naprosto zabraní do hry. „Miluju vás.“ Šeptám jim, když společně ten večer usínáme v ložnici. „Seš moje hodná maminka.“ Šeptá Filípek, a já slzím dojetím. 

Na další fotce sáňkujeme. Libor táhne vysmátého Filípka do kopce a já ho zas strkám dolů. Fotoalbum pokračuje 11.února 2009, kdy se nám narodila princezna Eliška. Unavení, ale šťastní držíme ten kouzelný uzlíček. Celý pobyt v porodnici se mi střídají pocity štěstí s obavami, jak to všechno zvládneme. Filípek je ze sestřičky nadšený, nejraději by ji choval a pořád pusinkoval. Ochotně mi pomáhá tlačit kočárek, podává plenky, nosí dudlíky, když Eliška pláče. Na jedné fotce sedí u postýlky a „čte“ jí pohádku z obrázkové knížky. Na další jí pouští kolotoč nad postýlkou. Jedne večer, když jsem šla po uspání Elišky umýt nádobí, si k ní vlezl do postýlky a spali spolu až do prvního nočního kojení. Tehdy jsem seděla u postýlky a zase plakala dojetím i obavou, aby ji nezalehl. Libor chodil z práce hodně unavený, ale pohled na rodinu ho vždycky dobyl energií a víkendy věnoval jenom nám. Jakmile vykouklo první jarní sluníčko, vyráželi jsme s kočárkem na dlouhé procházky do města, zastavili jsme se na čaj v útulné restauraci a pak se vraceli zpět. Miluju spící děti. Jedna dvoustrana je věnována jen jim v postýlkách. Na jedné fotce je také Libor, na kterém spí Eliška a vedle nich Filípek.

„Filípkovi už jsou tři!“ To je popis pod další fotkou. Narozeniny slavil u babičky na zahradě, cákal se v bazénu se sestřenicí a Eliška si hověla na dece pod hrazdičkou. Občas pásla hříbátka a pak si schrupla v kočárku. Byla také moc hodné miminko, zaplakala jen málokdy, od dvou měsíců se na nás úžasně smála. Nejraději vzpomínám na rána, kdy mě obrovským úsměvem vítala z postýlky. Filípek dostal k narozeninám kolo a hned ho zkoušel. Moc mu to nešlo, ale skvěle se bavil. Uteko to jako voda, byl tu zase podzim a s ním barevné listí, které obě děti uchvátilo. Filípek rád kopal do shrabaných hromad, Elišce se zase líbilo, když jí lístek dopadl na kočárek. Hned ho strkala do pusy. 

První sněhové vločky oznamovaly, že se už blíží Vánoce. Nádhera, Vánoce ve čtyřech. S Liborem jsme se hrozně těšili, i když péct a uklízet se dvěma malými dětmi, bylo hrozně těžké. Pořád se někde motaly nebo něco chtěly. Byla jsem z nich nervózní, ale nakonec jsme to zvládly. Na Štědrý den Eliška rejdila mezi hromadou dárků a spíš než jejich obsah, ji zajímal šustící papír a všemožné krabičky. To Filípek už nedočkavě vyhlížel, jestli pod stromkem najde vysněného Spidermana. Našel. Táta s Filípkem pak celý večer vedli líté boje padoucha a hrdiny a já s Eliškou jsme na ně koukaly a pak jsme si prohlédly všechna světýlka a znovu papír... Tehdy jsem si říkala, že tohle je opravdové štěstí a jak to máme krásně zařízené – táta a syn spolu a my holky taky spolu. Říkala jsem si, jak to bude úžasné za pár let, až si budeme říkat svá malá tajemství, až si děti budou vodit domů kamarády.... Kdybych jenom věděla....

Poslední naše společná fotka je ze Silvestra 2010. Připíjíme si dětským šampaňským... „Tak ať se nám ten rok 2010 pěkně vydaří.“ Pronesl tehdy Libor. 3.ledna jsme vyrazili za Liborovo rodiči, kteří bydlí 70 km od našeho města, pro vánoční dárky a popřát jim Šťastný nový rok. Ten den byl náročný. Eliška pořád plakala, protože ji bolely zoubky, já se třikrát vracela pro zapomenuté věci a už už to vypadalo, že nepojedeme. Po 10 km jsme museli zastavit a přehodit dětem autosedačky tak, abych lépe dosáhla na Elišku a mohla jí podávat dudlík. Eliška tedy seděla za řidičem Liborem a Filípek za mnou. Jak by to dopadlo, kdybych děti nepřehodila? Eliška se během chvíle uklidnila a usnula. Pokračovali jsme v cestě. Zbývalo jen pár kilometrů, když se najednou odnikud přiřítil kamion a pak už si nic nepamatuji.

 

Když mě lékaři po těžkých operacích, probrali z umělého spánku, bylo 8.2.2010. Když mi to datum řekli, okamžitě jsem zašeptala „Eliška, narozeniny“. Lékař mě ale zase uspal. Nikdo mi nic neřekl, nechali to až na mých rodičích. Ti přišli v děn Eliščiných narozenin. Nebylo se mnou k vydržení, pořád jsem se na ni ptala a samozřejmě na Libora a Filípka. Chtěla jsem péct dort a bylo mi líto, že nebudu na její oslavě. Oslava se ale nekonala. Kamion, který nám nedal přednost, zrušil celý levý bok auta. Eliška zemřela na místě, Libor po třech dnech v nemocnici. Filípek přišel o část levé ruky, která mu zůstala zaklíněna mezi dvěma autosedačkami, ale jinak byl v pořádku a po měsíci ho pustili k mým rodičům. Pořád plakal a ptal se po rodičích a Elišce. Nikdo mu to ještě neřekl... Nevěřila jsem tomu. Vždyť se Eliška sotva narodila, bylo jí jen 10 měsíců, tak malé děti přeci neumírají! A Libor... Měli jsme tolik plánů.... Až splatíme hypotéku, až děti povyrostou.. Těšili jsme se, jak si spolu budou hrát, jak Eliška poprvé uvidí moře, jak půjdou poprvé do školky, do školy.... Chtěli jsme se na páté výročí svatby vypravit zse někam na dovolenou, tentokrát s dětmi. Představovala jsem si rozhovor, který už se nikdy neuskuteční, jak bychom večer pili víno na balkoně a koukali se na spící děti. Určitě bychom si každý večer říkali, jaký je to zázrak, jak máme skvělou rodinu a jak jsme v to ani před pěti lety nedoufali...

 

Filípek za mnou chodil do nemocnice, den před jeho narozeninami mě pustili. O berlích se sešroubovanými kostmi, ale šťastnou, že můžu oslavit s Filípkem jeho čtvrté narozeniny. Po dlouhé době jsem ho viděla se usmívat, když dostal další auto na dálkové ovládání. S amputovanou ručičkou se mu nedařilo tak dobře manévrovat, ale každý malý úspěch, byl pro něj velkou radostí. Pořád se ptal ale po tátovi a Elišce a já mu nechtěla kazit hezký den. Až týden po narozeninách jsme se odvážili jít oba poprvé na hřbitov. Když jsem viděla fotky Libora a Eličky, znovu to na mě dolehlo, ale kvůli Filípkovi jsem se držela. Když jsme mu vysvětlila, že Eliška je s tatínkem v nebi, vyptával se, jaké to tam je. Nějak mu nedošlo, co to znamená a potřeboval se ujistit, že je to tam hezké a příjemné. Až když jsem mu na otázku, kdy se vrátí řekla, že nikdy, rozplakal se a já s ním...

 

Díky dobrým pojistkám máme splacenou hypotéku a nemusím se nějaký čas vracet do práce. Vlastně ani nemůžu, budu pobírat invalidní důchod a kdoví, jestli mě někde vezmou. Filípek zatím nepůjde do školky, asi by to nezvládl. Jezdíme do lázní na rehabilitace, děláme si výlety jako za starých dobrých časů, na jaře se chystáme k moři. Už se objevili i lidé, kteří nás obvinili z pojistného podvodu a závidí. Já bych stokrát radši byla na mizině než abych se musel dívat do hrobu svého miminka a manžela a na zmrzačeného synka.

 

Blíží se Vánoce a na mě to všechno zase doléhá. Budou to první Vánoce jen ve dvou. Nebude tu Eliška, která by se porochnila v balících papírech, není tu Libor, který by s Filípkem postavil lego, které najde pod stromečkem. Bojím se, že budeme v tichosti stavět kostičku za kostičku a vzpomínat na loňské Vánoce. Jak tady bylo živo! Když jsem byla v hračkářství a zabloudila jsem do oddělení hraček pro holčičky, brečela jsem. Věděla jsem přesně, co bych Elišce koupila. Kuchyňku. A to růžové odrážedlo měla dostat k narozeninám... Zatím se nedokážu odpoutat od představ, co by bylo kdyby... Kdybych se domů nevracela pro věci, kdybychom zůstali doma kvůli plačící Elišce, kdybych děti nepřesadila, třeba by měly šanci obě, kdybychom vyjeli o půl minuty dřív.... Kdyby tady byla Eliška, dostala by kuchyňku... Kdyby tady byl Libor, dostal by tu pěknou košili a s Filípkem bychom mu namalovali obrázek.... Dokážu se někdy ráno vzbudit bez myšlenky na Libora a Elišku?

 

Snažíme se žít den za dnem. Už neplánujeme, protože nemusí být nic, až děti povyrostou, až splatíme hypotéku... Život je tady a teď a dnes mě mrzí, že jsem plánováním ztratila tolik času, který jsem mohla lépe využít s rodinou...Pokud to jde, vyrážíme každý den pryč z domu, zahnat špatné myšlenky a pobavit se. Jenže teď čím dál víc potkáváme vánočně naladěné rodiny. Tatínky, miminka... Dokážu se někdy znovu zamilovat? Budu mít ještě někdy další miminko? A kdy to přestane tolik bolet?

 

Vzpomínám, jak jsem si vždycky myslela, že jak jsou miminka malá a krásná, že se jim řeci nemůže nic stát. Vždyť jsou takoví andílci. Jezdili jsme vždycky pomalu a opatrně, nás by přeci nepotkala tak ošklivá nehoda, jako jsme vídali v televizi... Možná si to také myslíte tak, jako já, ale

Aktualizováno Středa, 15 Prosinec 2010 12:43
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo