Barevné děti PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 13:55

Venku bylo pod nulou a ona na tom sněhu působila jak čokoládový bonbónek. Byla přesně ten kousek exotiky, který si její maminka přivezla od moře před pěti lety.

„No jo, ona se spustila a teď to má,“ šeptaly si sousedky a nebylo zcela jasné, zda Míle závidí, nebo se jí děsí, že by mohly „dopadnout“ stejně. Míla patrně jen výjimečně vzpomínala na pláž a snědého muže, od kterého si z dálky orientu přivezla docela prima genetický talisman.

„Všechny národnosti snesu,“ říká kamarád. „Všechny, jen cikány ne!“ dodává nakvašeně. „Ty jsi příšernej rasista!“, zastává se jeho žena Rómů, ale mužíček jí připomene, jak posledně dostala kopřivku, když před ní řekl slovo Turek. „No, jo ale oni přeci nejsou vůbec normální?“ hájí se žena a muž ji odpálkuje: „Tak vidíš, můžou si sami za to, jak se chovají.“ Různými vybranými čtvrtěmi města skutečně není radno procházet, a už vůbec ne po setmění. Dost možná ale jen skupina dělá tlupu a podle tlupy nepoznáš charakter jednotlivce. Děti smíšených partnerství mají zřejmě těžší adaptaci, ale pro naše děti jsou neuvěřitelným přínosem. Pokud se chtějí domluvit a to děti chtějí, pak je jasné, že si budou naslouchat a občas pochytí i nějaké to cizí slovíčko, obráceně to platí zrovna tak.

Když se malý Joshua narodil, byl v zavinovačce jako střapatá sladká karamelka, a to mu ostatně zůstalo do dneška. Do jeho prvního slovníčku nepatřilo „cár“, ale auto a když jel na prázdniny za babičkou a dědou do Londýna, tak se všichni příbuzní a známí těšili z Millerova krtečka, jehož neměla šanci nahradit žádná typicky anglická pohádka.

Děti černé, žluté, bíle, každé v jiném světadíle. Bíle jede na saních, žluté neví co je sníh…

Bílá, černá i žlutá maminka dnes vodí do školky za ručičku svá mrňata. Ještě v šatně s nimi mluví „po jejich“ a jen co cvrčci přeskočí práh, plynně pozdraví ostatní děcka česky. Děti si své kamarády neznačkují podle barvy pleti, nebo tvaru očí, ani netypických jmen. Pokud jim má připadat na Johnovi něco divného pak to, co doma říkala maminka s tátou, v horším případě paní učitelka. Naštěstí obavy z neznámého už mizí do ztracena a vzdálenosti zkracují. Pro našince je takřka přirozené, že se z naší ulice stal Babylon, národnosti se tu docela promíchaly, my však bez problémů komunikujeme se sousedy, kteří s námi žijí, baví se, pracují vedle nás, jsou prostě naši.