Metoda biče na rodiče! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 13:44

Když mi na počátku roku všichni přátelé a kolegové radili: „Dej si na pozor na učitelku!“, v podstatě jsem nevěděla o čem to mluví a na co konkrétně si mám dát pozor. I ve školce jsou učitelky, které děcku nesednou a děti které nesednou učitelce. „I když je to značně neprofesionální, jsme prostě lidi,“ apeluje moje známá kantorka na lidskost. „Sama jsem se přistihla, že zatímco jednomu po několika extempórech nemůžu přijít na jméno, jinému bych stejný prohřešek velkoryse odpustila.“ Pozor si však musejí dávat i učitelé, na nás na rodiče…

„Jedna maminka za mnou den co den chodila vyzvídat, jak se jejímu klučinovi vedlo, pochopitelně mne to těšilo, zájem o prvňáčky je zvlášť důležitý, tedy než jsem pochopil, odkud vítr fouká a kam…“, vysvětloval situaci ve třídě Pavel. „Každé ráno si děti posadím do kruhu na koberec a ony vypráví, co dělaly předešlý den, jak se měly, co se jim dařilo a co ne.“ Jeden velmi šikovný klouček ale nechtěl příliš povídat, spíš poslouchal a očividně se těšil vyprávěním spolužáků, ukázalo se totiž, že on sám se po večerech a odpoledních jen učil… „Já jsem včera…“ zasekával se zčista jasna v řeči, „S maminkou trénoval…“ „No to je paráda,“ těšil se učitel, rozený sportovec a v blahé předtuše sondoval: „Copak jste trénovali, Vítku? Jenže Vítek svěsil ramínka ještě víc a sklesle odvětil: „Matiku…“

Když děti ve škole poslouchají dostanou jedničku, razítko nebo bonbónek, když zlobí, pak křížek nebo jako naše dítko zvoneček. I někteří rodiče nadělují. Vítek má doma nástěnku, která připomíná berušku s černými neštovicemi. Za každou neplechu, křivé písmenko, či napomenutí dostane prvňáček botku. Tu si může nechat sundat dobrovolným výpraskem, který ho stojí smazání hned pěti puntíků. Zkrátka Vítek z rodiny policajtů je veden k zodpovědnosti za své činy. Aby nebyl žádný křížek opomenut, dochází maminka s pravidelností dobře nataženého budíku až do školy a dotazuje se, aby případné značkování nepropásla. Náš známý učitel je ale naštěstí velmi vnímavý, čímž dokazuje, že ona zmiňovaná lidskost může mít i tváře dvě…

Jakmile situaci prohlédl, začal hošíka hájit. Pochopil, že je třeba přestat usilovně sledovat zmateného žáčka, který jakýkoli drobný neúspěch prožívá lehkou hysterií, ale raději se zaměřit na maminku a přes ni potažmo i na tatínka. Pavlovi totiž neuniklo s jakou ledovou samozřejmostí matka přechází chvály a jak se naopak plně soustředí na rádoby pokuty. Pochopil, že patrně musí nějakou domů přinést, a že je to patrně i její pokuta, a protože kdo něco hodně chce, tomu má být hodně přáno, tak jí jako kantor jednu hned nadělil…

„Poslyšte paní Vondráčková, dneska máte za domácí úkol pexeso, taky Člověče nezlob se a omalovánky. Váš Vítek už totiž všechno umí, ale musí se naučit hrát…“, maminka, která měla pro prvňáčka připravenou patrně druhou polovinu abecedy, či jednoduché zlomky nejprve lehce zbledla, ale jakmile si narovnala fazónu nacvičenou artikulací odsouhlasila, že se o všechno postará.

Jelikož je paní Vondráčková evidentně zvyklá poslouchat jakoukoli mužskou autoritu od dědečka, manžela, šéfa, až po kantora, malý Vítek ráno na koberci nedočkavě mával rukama ve vzduchu, aby se konečně mohl svěřit se svými prvními docela plynulými a nezaměnitelně spontánními zážitky… Tak jak bylo Vítku? „Já jsem si s mámou včera doma hrál!“

Smutné je snad jen to, že to není vtip. Tak cukr a bič a všechno zlé pryč… .-)