Ať pacoši platí jako mourovatí! PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 13:16
Řidič autobusu mi vyprávěl, že jeho kolega je nemocný. Neskutečně ho rozčiluje, když mu lidi lezou do vozu. Nejraději totiž jezdí sám… Také lékaři, zdá se usilují o to, aby k nim nikdo nechodil. Pacienti je otravují a tak, aby si za to, že se na ně musí dívat nechají zaplatit. Po novém roce se z nás tedy stanou regulérně klienti, což ovšem neznamená, že o nás budou zdravotníci pečovat více: „Vždyť on ani nezvedne zadek, aby mne prohlédl, recept mi píše od počítače a já už mu tři čtvrtě roku tvrdím, že to patrně není normální, že nemůžu otěhotnět!“

Zatímco gynekologové si ťukají na čelo, protože dosud byli rádi, když již maminky na kontroly vůbec chodily, lékaři na pohotovostech se snaží vyhnout zbytečným návštěvám. Osobně jsem byla na pohotovosti asi třikrát v životě. Ve všech případech jsem v ambulanci strávila se stejným akutním problémem méně než dvě minuty, pokaždé byla noc, paní doktorku museli vzbudit, aby mi mohla pro mne naštěstí do stolu, předepsat antibiotika. Kde jsou ty rady, přijďte raděj hned, než bude pozdě. Dnes už se vyplatí říkat, pokud přežijete do rána, pak vás zdraví neohrožuje na životě.

Ale co rodiče? Budou odkládat návštěvy pediatra?

Čím menší miminko, tím náročnější diagnóza. Nemluví, jen křičí naříká, podle pláče lze mamince vysledovat, zda bolí bříško má hlad, či se jen vzteká a dožaduje pozornosti. Ovšem aby její pozornosti nic neuniklo, hledala dosud rady odborníků. Pokud si matka prostě nebyla jistá, nebalila dítě do povijanu a nestartovala kočárek, jednodušší bylo zvednou sluchátko a vytočit číslo. Tomu teď však bude patrně konec. Lékaři prý budou odmítat zvedat telefony, protože by nemohli ordinovat.

Spekuluje se také o tom, jak rodiče zvládnou uplatit poplatky za recepty a především pak pobyt v nemocnici. Skutečnost je však taková, že přestože by ze zákona mělo být jednomu rodiči umožněno zůstat s hospitalizovaným potomkem, řada oddělení je skoupá na slovo a platí se už několik let zpět jak pobyt rodiče, tak zájem lékařů…

Říkají, že nejsou bozi, tak proč tolik božského syndromu?

„Já vám ji nesvěřím!“, odporovala tvrdohlavě kamarádka u vozítka dcery, která se měla podrobit operaci slepého střeva. „Prosím Vás a proč?“, divil se lékař, jež si na matce v předešlých minutách zkoušel autoritu vyšší moci. „Protože jste zlej!“ odsekla kamarádka. „První, kdo potřebuje v krizi uklidnit,“ pravil mi nedávno psychiatr, je právě matka. Lékaři tedy ví, že z matky přechází strach do dítěte, ale nejjednodušším způsobem jak dítě převzít do své péče není získat si důvěru, ale amputovat dítěti matku. Měla jsem podobnou zkušenost…

„Tak dobře, už ho tu máme zapsaného, maminko, ráno se přijďte poptat, co a jak…“, snažila se mne vyšachovat lékařka na příjmu. Bylo sychrané ráno, ještě se nerozednilo a můj syn konečně začal opět komunikovat s okolím. Dostal se ze šoku a můj muž do něho padal. Nikdo totiž netušil, co se stalo, nikdo v tu chvíli nebyl schopen říci, zda se to nemůže opakovat a měla jsem jít pryč? Ani náhodou! Paní lékařka netušila, jak pevné bylo mé odhodlání si pobyt v nemocnici u synka obhájit.Věcně jsem jí oznámila, že pokud pro mne nemají postel, pak mi bohatě stačí židle a pokud není k dispozici ani židle, pak budeme muset posečkat, než manžel osloví jinou nemocnici, kde ji mít budou. Trvalo ještě hodnou chvilku než v mozku medičky dvakrát cvaklo a pochopila, že mne svým brebentěním o možnostech vyšetření v této nemocnici neobalamutí. Poté nadhodila, že ráno by měli z oddělení jedno dítko i s maminkou propustit…

Konkurence v korunách

Můj tříletý kluk měl poněkud větší rozměry než kovová nemocniční postýlka pro miminka a doma už v postýlce už hodný čas nespal. Aby nerušil sebe a další spolubydlící otloukáním svého tělíčka o kovové šprušle, nechala jsem si ho na své posteli a hbitě si osvojila spaní na boku. Za týdenní pobyt v nemocnici bez stravy a postele jsme ale přesto zaplatili zhruba tři sta padesát koruna na den. Nutno podotknout, že šlo o standardní dětskou nemocnici, žádný zvláštní přístup.

Zvláštní přístup však potřebují maminky, které děťátko nosí ve zvýšeném riziku a jsou proto uloženy na lůžko v porodnici, stejně tak maminky, které čekají až se zvýší váha, zmizí žloutenka, či miminko vyndají z inkubátoru. Těm se zřejmě hospitalizace parádně prodraží…