Energie nejen pro děti

Chystáte se na výlet s dětmi? Nezapomeňte do batůžku přibalit PIKNIK nebo PIKAO. Zahuštěným slazeným mlékem zajistíte doplnění energie, zaženete hlad a jeho chuť vás zaručeně nezklame.

 

Celý článek...

Aktuální číslo

2018_duben

ke stažení v pdf

Jsem normální máma? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Beáta   
Úterý, 01 Červen 2010 21:00

za katedrouMoje děti nechodí do kroužků, nevysedávám s kamarádkami na kafíčku v restauraci s pískovištěm, nenosíme značkové oblečení a dokonce nemám ani značkový kočárek. Děti jí normální jídlo i párky, mlsají bonbony, lítají venku a domů přijdeme zamazaní od hlavy k patě a šťastní. Moje děti nejsou osobnosti, ale prostě děti. Neobětuji se jim, jsem s nimi ráda.  Jsem normální?

 

 

K zamyšlení mě přivedla následující příhoda. Nejstarší z mých tří dětí, pětiletá dcera Agáta, potřebovala na záchod, venku bylo pěkně a tak jsme se z procházky v lese stavily v zahradní restauraci na něco na zub a limonádu. Zaparkovala jsem svůj, jak říkám, terénní kočárek (po třech dětech je stále funkční, má nafukovací kola, velkou korbu a hlavně houpe) s tříměsíčním synem ke stolu, zašla s dětmi na záchod, objednala jim hranolky s kečupem a točenou limonádu vrátila jsem se ke stolu. Agáta a tříletý syn Honza, šel zatím na písek. Za chvíli jsem zachytila pohled dvou maminek od protějšího stolu, obě měly zhruba tříleté děti – kluka a holku a jedna k tomu ještě načančaný drahý kočárek s pidi korbičkou a miminkem. Dávaly si Latte a zachytila jsem část jejich rozhovoru „Johanka ještě nechodí na angličtinu? To už je ale pozdě, to už ti teď nic moc nepochytí, my chodíme od půl roka.“ Na to následoval zoufalý výraz druhé maminky „No jo, když ony ty lekce byly zrovna, když jsme měly plavání a to zase přehodit nešlo, protože ve středu chodí na tanečky. A myslíš, že už je vážně pozdě? Když na mě je toho fakt moc, vždyť nemám ani chvilku času pro sebe, pořád se jen točím kolem dětí.“

 

Klábosení přerušil řev syna jedné z maminek. No jasně, Honza se s ním tahal o lopatku a normálně se s ním pošťuchoval. Jakmile ale kluk zařval, lekl se a hned lopatku pustil. Stejně to nepomohlo. Kluk odběhl k mamince s pláčem, že mu to bere a že ho šťouchnul a umazal mu mikinku („on me stuch a maz tady“ – mluva tříletého kluka). Maminka došla ke mně a spustila. „Nemůžete si to své dítě hlídat? Podívejte se, to byla dneska čistá mikina a jak to vypadá.“ Vytřeštila jsem na ni oči. „A přijde vám normální dát dítěti na písek bílou mikinu?“ „Samozřejmě.“ Dostala jsem odpověď, než odkráčela. Naštěstí dětem přinesli hranolky, otřela jsem jim ruce vlhčenými ubrousky a pomáhala foukat. Holčička z písku k nám přiběhla, jestli si může nabídnout, Agáta jí přistrčila talíř a už k nám běžela druhá maminka „No to nemyslíte vážně, že mi chcete cpát dítě takovým svinstvem, jste normální?“ „Pojď Johanko, to není nic pro tebe.“ „Ale já chci.“ Práskla s sebou na zem holčina. „No prosímtě, jak se to chováš? Takhle se chová malá slečna? Vždyť je to pro ostudu a zamažeš si šatičky. Pojď, já ti dám jablíčko, chceš? A za chvíli musíme běžet, máš výtvarku a ne že si zase po deseti minutách budeš chtít hrát, budeme vyrábět dárek pro tátu.“ Odnášela ji z našeho dosahu.

 

Co nejrychleji jsme se sbalili a odešli. Celou cestu jsem nad tím přemýšlela. Moje děti jedí převážně zdravě, ale párek nebo hranolky jim čas od času dopřeji. Taky se neučí anglicky, ale zato mluví srozumitelně česky, na plavání nepotřebujeme drahý kurz, stačí nám blbnutí v rybníku u babičky, hry, zpívání, tanečky, malování a další tvoření vymyslíme doma a než bych děti celý týden trápila, že ve dvě musí být tady a zítra dopoledne tam, raději je nechám si hrát kdy chtějí a jak chtějí. Když je počasí, lítáme celý den venku, házíme po sobě šišky, skáčeme do louží, trháme kytky, lovíme žížaly, když je ošklivo, čteme si knížky, malujeme, hrajeme si nebo blbneme doma. Netrávíme čas přejezdy z jednoho kroužku na druhý, pokud nejdeme k doktorovi nebo na návštěvu, nosíme tepláky. A když se mě kamarádky zeptají, jak zvládám tři děti? Odpovídám, že si to užívám. Nemám pocit, že bych dětem musela dát úplně všechno, má i svůj čas pro sebe a i čas pro manžela. Nejsem otrokem dětí ani domácnosti. Nemusím mít načančaný kočárek, byt ani děti. Prostě žijeme každým dnem a jsme šťastní, že budeme mít na co vzpomínat. V dnešní době mi to ale přijde nenormální – soudě podle maminek v okolí. Doufám, že z mých dětí vyrostou zdravě sebevědomí mladí lidé a to, že ve dvou letech neumí anglicky a nemají vypilovaný výtvarný styl, nebude handicap mezi ostatními dětmi. Máte někdo stejné pocity? Také máte kolem sebe samé biorodiče s načančanými dětmi, kteří pro samý kroužek nemají čas s dětmi zajít do lesa?

Aktualizováno Středa, 02 Červen 2010 08:33
 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo