Deník strejdy Marka 19 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Středa, 26 Květen 2010 22:41

Moji synovci a já 

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá.

Mikinu ať dostane Honzíček

Nastal podzim a s ním přišel i čas narozenin - alespoň, co se našich kluků týče. Honzík si na ty své dokonce stačil střihnout generálku. „Byli jsme u známých, kteří mají holčičku, na jejích narozeninách. Přinesl se dort, zapálené svíčky, myslím, že byly čtyři, ale holčička ne a ne je sfouknout. Zavolali jejího bráchu a pořád jim to nějak nešlo a najednou šel kolem úplně náhodou Honzík, otočil se, suše udělal „pf“ a bylo,“ chlubil se šikovností mladšího syna s trochou škodolibosti v hlase švagr.

 

Babička se zase zmínila, jak si naběhla při tradičním vyzvídání. „A copak by sis Jakoubku přál narozeninám?“ – „Hodně hraček.“ – „A co takhle nějakou pěknou mikinu.“ – „Tu ať dostane Honzíček!“ Babičku nejvíc rozhodilo, že se přitom smál od ucha k uchu. Já nevím, mně to připadá vtipný. Vám ne? Když se někdo takhle hloupě zeptá, co může dostat za odpověď. Všichni víme, že Kubík v pravidelných intervalech jasně a srozumitelně říká, že další tričko (čepici, kalhoty, MIKINU) nepotřebuje.

 

Přijíždí Jakub, uvařte polévku!

Nerad to říkám, ale obávám se, že Honzík nebude o moc lepší. Z dárků si okamžitě vybral pestrobarevnou plyšovou myš (kdo mu ji asi koupil, že?), tu posadil do stejně barevného nákladního auta (to bylo od babičky) a celé odpoledne takto jezdil po obýváku. Během té doby babička s maminkou rezignovaly úplně. Darované prádlo čerstvě dvouletému mladíkovi pouze ukázaly a hned uložily do prádelníku. Že by konečně pochopily potřeby nás – mužů?

Vzhledem k tomu, že má švagr tři sestry (nejedná se o hudební seskupení, ale o skutečné sestry), slaví kluci narozeniny na několikrát. Dovolil bych si tuto skutečnost spojit s postesknutím, že ženy nechápou mužské potřeby a pochválit tetu Stáňu. Ta totiž pokaždé, když k nim má dorazit čtyřčlenné komando s Kubíkem v čele, ze všeho nejdřív uvaří polívku. „To je pro sichr, aby nenadával. Jen jednou jsem zapomněla a celé odpoledne jsem poslouchala, že nebyla polívka, úplně mi to tenkrát stačilo,“ vzpomíná s trochou nostalgie na Jakoubkovu úchylku. Mimochodem ten si na skutečnost, že jej teta (babička, či dokonce maminka!!!) ošidily o oblíbenou pochoutku, dokáže vzpomenout i po několika měsících. A sdělí tuto skutečnost všem, které potká – od pana starosty po paní „poštovou“. Taky vás někdy napadlo, že bylo líp, když neuměli mluvit?

 

Když vám zdrhá synovec

Jakoubka čekala jiná velká premiéra. V Novém Městě nad Metují se na letišti, kam pravidelně jezdívá s babičkou a dědou v sobotu odpoledne na výlet, konal letecký den. A ač je tam Kubíček jako doma, ještě nikdy neviděl v akci Andulu, což pro méně informované tety a strýčky je to letadlo, ze kterého skákají výsadkáři. Ačkoliv bylo počasí, že by krátkosrstého psa ven nevyhnal, rozhodli se nakonec zdejší parašutisté, že jeden seskok přece jen uskuteční. Ale ještě předtím umožní dětem, aby do břicha letounu nakoukly. „Fando, vem mladýho a běžte do Anduly, my stejně budeme startovat až za půl hodiny,“ pravil dědův dlouholetý známý. Kubíčkovi, který právě vykonával malou potřebu, skryt za vzrostlým křovím a postavenou živou zdí složenou s ženské části rodiny, málem vypadl pindík z ruky. Když jsme ho ujistili, že letoun ještě chvíli nepoletí, dodělal, co potřeboval a vydal se směrem k letadlu. Jsou okamžiky, kdy člověk zalituje, že nemá v ruce videokameru. Natočit následující scénu, nepochybuju o tom, že bychom vyhráli jednu z hlavních cen v některé z televizních soutěžních show pro kameramany - amatéry. Jakoubek zjevně zaváhal už ve chvíli, kdy jsme, za dohledem zkušeného výsadkáře, podlezli šňůru a s několika dalšími nadšenci zamířili k letadlu. U schůdků nastal problém. „Ne, já dovnitř, nechci, strejdo Marku. Oni se mnou odletí,“ ozval se zoufalý hlásek od člověka, od kterého bych to nečekal a který se zcela nepokrytě otáčel a snažil se zdrhnout.

 

Je tak trochu srab. Je po mně?

„Neblbni, Jakoubku, vždyť tady nikdo není, podívej. Co by tam s tebou dělali,“ snažil jsem se věcně argumentovat a přitom jsem se snažil zachytit prchajícícho synovce. Zvedl jsem ho a snažil se ho postavit v kabině letadla. Viděli jste někdy komiksového kocoura Garfielda, s roztaženýma tlapkama kolem dveří, aby ho pán nemohl vyhodit ven? Přesně takhle vypadal Jakoubek, jen nechtěl pro změnu dovnitř. Naštěstí tam byl děda, který se nabídl, že do letadla půjde první. Hned za ním jsem ještě mírně křečovitého synovce doslova vhodil do letadla já a rychle jsem si našteloval foťák, protože jsem pochopil, že tady není na váhání čas. Připouštím, že se pokusil pláchnout znova, ale už jsem mu to nedovolil, tak se aspoň koukal mimo. A směrem na mě se podíval jen jednou, to když už stál zase ve dvířkách s vidinou, že stačí udělat dva kroky a nebezpečí, že by s ním odletěli, bude definitivně pryč.

„Ale to já dobře znám,“ nerozhodilo babičku, když jsme jí poté celou asi minutovou akci podrobně líčili. „To ti bylo asi jako Kubíkovi. V Broumově byl letecký den a teta, jelikož měla kurs na létání na větroních, přemluvila nějaké kamarády, aby tě vzali do té jejich kabiny. Vůbec jsme tě tam tenkrát nedostali, jak tě táta zvednul, začal jsi řvát takovým způsobem, že si všichni museli myslet, že tě chceme zabít. Jakoubek je proti tobě úplnej hrdina,“ zavzpomínala na to, co si vůbec nepamatuju, Jakoubkova babička a dodala, že nechce snad použít slovo srab, ale že je jinak Kubíček opatrný právě po mně.“ Mimochodem, ptal jsem se na verzi této politováníhodné události své tety Alenky. Říkala, že si na něco takového vůbec nepamatuje. Díky teto!

 

Zemědělec, právník, nebo snad novinář

„Koukám, to pole je už podmídnutý,“ pravila babička, když jsme se blížili s Jakoubkem autem k domovu. „Není,“ ozvalo se suše ze sedačky. „Tak ale připravený už ano,“ nedala se babička. „Ani připravený,“ procedil mezi zuby ještě ne pětiletý vnouček. „Teda já se ti divím matko, zemědělská inženýrka a nepozná na rozdíl od toho dítěte, že na to pole se ani nesáhlo,“ nevydržel to za volantem děda, bývalý zootechnik. Nemusím vám asi zvlášť zdůrazňovat, že já se takové debaty obvykle neúčastním. Ne snad ze zdvořilosti, důvodem je fakt, že v takové chvíli vůbec netuším, o čem se ti lidé vůbec baví. Babička znejistěla a rozhodla se změnit téma. „Ale on Jakoubek nebude zemědělec, viď?“ pravila, zatímco já se probudil v očekávání věcí budoucích. To si přece Jakoubek, milovník traktorů, kombajnů a vysokozdvižných vozíků, nemůže nechat líbit. „A proč nemám být zemědělec?“ nezklamalo mě to dítě. „Mně se to líbí.“ – „Ale nemá to žádnou budoucnost,“ odvětila se smutkem v hlase babička. Beseda na téma, co bude jednou dělat ještě ne pětiletý kluk, mě začala bavit. „Já si myslím, že by bylo nejlepší, kdybys byl třeba právník. Ti se moc nenadřou,“ pokračovala má vlastní maminka. „A na to jsi přišla jak?“ zajímalo mě, když jsem marně vzpomínal na to, kdy se v naší rodině naposledy vyskytl právník. Dlouho bylo v autě ticho. „Anebo bys chtěl být, Jakoubku, novinář, jako strejda Marek?“ otočila se babička směrem k nám. „Možná,“ pravilo to nevinné dítě a zkoumavě se na mě podívalo. „Strejdo, tys poznal, že to pole není podmítnutý, ne?“ – „Nepoznal, Jakoubku, ale já na to mám přece tebe,“ napadla mě spásná myšlenka. „To máš pravdu, strejdo,“ pravil Kubík a zamyšleně se podíval dopředu. Snad do budoucnosti?

A protože už teď máme nashromážděné další životně důležité historky z našeho života, buďte si jisti, že nás tu s Jakoubkem a Honzíkem objevíte znovu. To už bude Jakoubkovi pět let. A k narozeninám dostane od strýčka novináře (jak jinak) kombajn!

Tak zase za měsíc!

 

Strejda Marek

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo