Osudová výměna děvčátek PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Pondělí, 14 Duben 2008 11:48
Je to už pár křížků, co jsem se naplno rozkřičela po sále porodnice. Bylo horké a unavené pozdní odpoledne. Husákovy děti se rodily v dvojřadech a staniční i žákyňky měly plné ruce práce. Pokud mi v tom chaosu nestihly označit stehno, pak moje matka, není moje matka. Možné je totiž všechno. Bylo to dávno a bylo to v Třebíči!

„Já si najdu jinou mámu!“

Říká se, že jsou to děti, které si vybírají rodiče a skutečně každého z nás navštívil pocit, že u tety a strejdy by to bylo „boží“, protože v této rodině jsme se ocitly určitě nějakým omylem. Že stát se někým jiným, může být i trestem, nám po čase poví i dvě mediálně profláknuté dívenky. Zpočátku prožívaly záměnu osudů jako nevinný příběh - pak mu Othello z Vysočiny připsal bolestnou kapitolu reality!

Jakmile žena zaznamená pozitivní tester, její život se radikálně změní. Na první pohled jde sice o dva nepatrné proužky, ty však signalizují bouřlivý rej v její děloze. Od této chvíle je téměř jisté, že do jejich života vstoupil život nový. Jakou bude mít tvář, oči, vlásky, se dozví až za devět měsíců, už nyní ale zaplavují ženu mateřské pudy nejrůznějšími obavami… Dosud se maminky přirozeně strachovaly, aby miminko mělo stejně dlouhé nožičky a obě ouška, aby netrpělo genetickou vadou, nenarodilo se příliš předčasně a při porodu jej nedusila šňůra. Nyní se však také obávají, aby dítě, které budou líbat, kojit, hladit, bylo to, co porodily.

Za matku je považována žena, která porodí

Tyto zákony byly dosud uplatňovány především ve sporech o adoptivní matku. Tedy ženu, která svolila, že ve svém lůně nechá vyklíčit dítě pro pár, který nemůže mít vlastního potomka jinou cestou, než náhradní. Pokud se ale po narození miminka rozhodne, že se jej nehodlá vzdát, jelikož s plodem během těhotenství navázala láskyplný vztah, pak je zákonem hájena. Dítě zkrátka patří k matce, tedy k té, která si to své pozná…

Ale já jsem přece ta druhá, teto!

Novorozeňátka sice připomínají svraštělé opičky, mámy však tvrdí, že je bezpečně rozeznají i mezi tuctem dalších. „To moje přeci úplně jinak křičí, voní, kouká, krčí nosík a je cvalík.“ Lidský druh se však zjevně neliší od zvířecí říše tolik, jak bychom si představovali, za své pojmeme i cizí. A to je vděčné a den po dni více fixované. Malý človíček visí velkému na krku jako ta opička, a když ho chtějí násilím servat a přesvědčit, že máma teď bude nová teta, právě s ní bude brzy žít a patrně se i jinak jmenovat, zcela jistě si musí myslet, že svět a všichni v něm se zbláznili. Představa, že nejsme tím, kým jsme a máme se ocitnout kdesi v jiném městě, domě, pokoji, s jinou tlupou, nás musí nutně vyděsit. Pro batolátko, z něhož roste dospělá ženská, znamená toto psychologické dobrodružství, absolutní ztrátu identity.

V postýlce usnula malá holčička. Přestože se v jejím tělíčku kroutí složitý řetězec DNA, totožný s mým, stejně mám pocit, že spinká na místě mé první dcery, bez které neumím žít!