Deník strejdy Marka 17 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Čtvrtek, 29 Duben 2010 05:43

Moji synovci a já  

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá.

 

Tak máme po prázdninách. Popravdě řečeno znám pár lidí, kteří si tajně přáli, aby dva měsíce volna skončily. Jedním z nich je moje sestra. Mí drazí synovci se totiž v případě, že se na dobu delší než deset minut ocitnou na jednom místě, rvou jako koně. A tak byl fakt, že i ve školce skončila (jistě zasloužená) doba dovolených, pro jejich matku úplným vysvobozením. Více než kdy jindy se v takových chvílích projevuje, jak důležití jsou v takovém případě strýčkové. V našem případě to znamená, že jedno z dětí (pochopitelně Jakoubek) je odloženo, lépe řečeno já jsem mu naservírován jako živá hračka a zbytek rodiny oddechuje s aktivním, nicméně pouze jedním zbývajícím dítětem.

 

Pošle Julínek diplom?

Jak jste prožili dny volna? Moji synovcové se rozhodli, že zachrání naše národní hospodářství a marodili jako diví. Naprosto příkladným občanem se po této stránce ukázal být malý Honzík, který se nechal napřed kousnout klíštětem, takže polykal prášky, aby nedostal boreliózu. Když se z toho vylízal, objevili mu bouličku na druhé straně, než mu vloni v prosinci operovali kýlu a šel pod nůž znova. Čistě prakticky – aspoň bude před Štědrým dnem letos klid, protože třetí půlku bříška, jak známo, žádné dítě nemá. Babička ale sýčkuje, že do nemocnice se brzy stejně podívá i Jakoubek. To proto, že si minule stěžoval, že ho taky bolí bříško. Rád bych v této souvislosti připomněl, že já mám operovanou kýlu jen jednou! A pak, že jsou synovcové po mně.

Mimochodem sestra si mi postěžovala, že coby vystudovaná ekonomka spočítala, kolik ji od začátku roku stála slavná reforma ministra Julínka. Dvanáct stovek! Ani jsem neměl sílu se jí smát. To, že se tady někdo hojí na malých dětech, u kterých nikdy neodhadnete, jestli je opravdu něco bolí, mi připadá absurdní. Vždyť i takový hypochondr, jako je Jakoubek, bývá občas opravdu nemocný. Pravda, většina těch, co takovou hovadinu posvětili, už plodné období mají jaksi za sebou a nebezpečí, že by uvízli v Julínkově síti, jim nehrozí. Ale je tu třeba Mirek Topolánek. Jenže ten na to zase má, že? Taky mě napadlo, že kdyby byl ministr Julínek co k čemu, poslal by klukům aspoň diplom. Za ty prachy.

 

Nočníková show pokračuje!

I díky pravidelnému sponzorinku našeho zdravotnictví se kluci vyvíjejí tak, jak mají. Honzík díky tomu malinko zlidštil svou oblíbenou hereckou etudu s nočníkem. Na konci (matčina) utrpení už teď bývá alespoň několik těžce proceděných kapek. Mimochodem, dosud jsem nepochopil, proč v okamžiku, kdy se Jeníček začne shánět po nočníku, vzápětí na něj usedat a zase ho opouštět, usedat a opouštět (pravidelné čtenářky našeho seriálu znají) nezačne vybírat vstupné. Mít pražská divadla na repertoáru takovouhle jednoaktovku, nemusela by vůbec žebrat o magistrátní dotace. Taky naše teta, která sebou vozívá videokameru, zatím trestuhodně váhá. Pravda, Jeníčkovo vystoupení viděla poprvé a jelikož je od přírody nedůvěřivá, nevěnovala pozornost našemu ujišťování, že takovou show ještě neviděla. Proto byla totálně nepřipravena. A to by s případnou minutovou reportáží hravě vyhrála televizní amatérské show. A navíc – Honzík své hrátky s nočníkem zatím předvádí zcela zadarmo, na což není právě teta od svého vnuka Adama, kterého v takovém případě musí odporně uplácet, zvyklá.

Kromě toho je tady další velmi podstatná vývojová novinka. Honzíček také začal mluvit, a jak jsme tajně předpokládali, je po svém bratrovi. V praxi to znamená, že pusu nezavře. A dělá neuvěřitelné pokroky. V životě bych nevěřil, co všechno se dokáže tak malé dítě během pár týdnů naučit. Naprosto mě šokovalo, že když spořádal svou pravidelnou dávku tvarohových laskominek a jogurtů a byl švagrem dotázán, „bylo to dobrý?“ bez mrknutí odpověděl „dobí“.  Musím říci, že mě, starého cíťu, až dojalo, když se odkudsi od dveří ozvalo babiččino: „Marku, oběd. A vzápětí se na celou zahradu ozval dětský hlásek: „Mauku. Mauku!“ Jakoubek to být nemohl, ten byl se v tu chvíli se mnou.

 

Jak jsme šišlali

Když jsme u toho mluvení, Kubík si začal neuvěřitelně šlapat na jazyk. „Proboha, vždyť to dítě nikdy nešišlalo,“ lomila rukama babička a ujala se vyšetřování. Jestli něco umí opravdu dokonale, pak vytáhnout ze svého vnuka jakoukoli informaci, kterou potřebuje. A jelikož je notorickou čtenářkou detektivek a tudíž triky Sherlocka Holmese či Agathy Christie zvládá levou zadní, rychle zjistila, že její vnuk sedí ve školce u stolu s kamarády, kteří s řádnou výslovností jaksi zápasí. „Pak má mluvit normálně, když kolem něj všichni šišlají, dělej s tím něco, Regino,“ rozčilovala se a naznačovala jeho matce, že by patrně bylo nejlepší onu pánskou společnost řádně rozsadit. Jenže, říkám to pořád, ženy mají slabiny ve výchově. Represe typu „vyslovuj pořádně, Jakoubku, nebo bude zle“ jsou k ničemu. Dítě musíme co? Motivovat. Stačilo říct: „Ale já s tebou Kubíčku do toho bazénku půjdu, ale budeme mluvit pořádně, ano?“ A hned bylo po šišlání.

To babička netušila, jaký osudový test ji ještě čeká. To když jsem se druhý den vrátil po půldenním posezení na zubařském křesle. „Ale strejda Marek taky šišlá,“ pravilo s nevinným úsměvem ono dítě, zatímco mně injekce bránila se alespoň usmát. A babička? Ta byla na mrtvici!

 

Hra na krokodýla zabrala!

U bazénku ještě chvíli zůstaneme. Adámek a Jakoubek – dva vzdálení bratranci, spolu totiž uzavřeli smír. A velmi důležitou roli v tom hrál právě bazén. Pár informací na úvod. Původně jsme se se sestřenicemi sadisticky těšili, jak se tihle dva budou rvát jako koně a mlátit se na písku po hlavě lopatkami. Místo toho se oba, pokud byli poblíž, celé roky míjeli, či – řeknu to rovnou - vyhýbali. A dělali, jako by ten druhý ani neexistoval.

Všechno se změnilo na začátku prázdnin. Jestli jsme měli letos v létě na něco kliku, tak na to, že ve chvíle sdružených oslav svátků a narozenin vládla vedra. To, že se vše odehrávalo venku, nebylo nic nezvyklého. Jenže nikdy předtím nestál na zahradě velký bazén, který švagr koupil od sousedů za pětikilo, protože se jim nehodil, jelikož mezitím dostali jiný. Navíc Adámek dorazil s našimi sestřenicemi v momentě, kdy jsme s Jakoubkem nafukovali velký člun, který jsem zase já výhodně koupil přes internet a který kluci dostali k Velikonocům. Adam, zvyklý na komfortní dárky od táty z Anglie, jen kulil oči. A Jakoubek si toho, prevít, očividně užíval. Nejprve machroval se člunem a pak vytáhl ještě jeden trumf – mně.

„Půjdeš s námi do bazénu, viď strejdo Marku, tahal mě do vody. Ukážeme Adámkovi, jak si spolu hrajeme, jo?“ pravil nadšeně. Každý stýček pochopí, že v tu chvíli nemůžete synovce zklamat. Nutno říct, že v té chvíli, kdy jsem se přesně ve stylu našich brutálních her změnil v masožravého krokodýla, ztratil starší ze dvou bratranců řeč úplně a dokonce to chvíli vypoadalo, že chce bazén v panice opustit. Zjevně s ním nikdo podobné akční hry, kdy divoký plaz projede s hlavou pod vodou ke své oběti a zakousne se jí do lýtka, nehraje. Navíc vzápětí Jakoubek doslova exceloval, když jsme si, ještě s tetou Markétou, ve čtyřech házeli s létajícím talířem. Byl z nás čtyř bez diskuse nejlepší. Šikovnej kluk. „Dneska jsme se ale užili, viď strejdo,“ pravil k večeru naprosto spokojený malý hostitel a běžel za svým novým kamarádem, kterému se poprvé po letech vůbec nechtělo domů.

Doufejme, že jim tohle kamarádství dlouho zůstane.

Tak zase za měsíc se na vás s Jakoubkem a Honzíkem těšíme.

Strejda Marek

 

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo