Deník strejdy Marka 16 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Soňa Šímová   
Čtvrtek, 15 Duben 2010 05:26

strejda_kuba

Moji synovci a já 

Nic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá. 

Kdo má křivé nohy?

Nerad to v typicky ženském časopise říkám, ale opět se mi potvrdilo, že od žen, zvláště, co se výchovy dítěte týče, nemohu očekávat logiku. Místo toho, aby se soustředily na to, aby své potomky (vnuky, vnučky) naučily něco pořádného, je neustále pozorují. Pochybuju, že jinde je to jinačí než u nás. „Musím ti říct, že ti je Honzík čím dál tím víc podobnej,“ pravila mi hned po přivítání vlastní matka. „A Regina to říkala taky, prý se na něj nedávno koukala zezadu, jak běží – a taky tvrdí - celej ty.“ Mamince je prý podobný pořád, ale už to není, co to bývalo…

Doufám, že maminka a sestra prominou, ale je to všechno pěkná blbost. Tak především, každý, kdo zná mě a mou sestru, tvrdí, že si nejsme ani trochu podobní, takže je logicky nesmysl, aby Honzík z oka vypadl mně a ještě se podobal mé sestře, že. Ta má taky dost. Když mi bylo rok a půl, jako Honzíkovi, čekalo jí ještě devět let „na houbách“ a tudíž mne pochopitelně v tomto věku nemohla vidět zezadu.

Navíc všichni, zdůrazňuji všichni, se shodli na tom, že je už teď Jeníček manuálně velmi zručný, o čemž se v mém případě, na čemž se bohužel taky shodli všichni, nedá mluvit ani náhodou. Na jedné věci však trvám - nikdy jsem neměl tak křivé nohy, jako můj mladší synovec!

 

Velká nočníková show

Musím přiznat, že s malým Jeníčkem je hrozná legrace. Například scénka boj o nočník, která se, jak jsem pochopil, opakuje několikrát denně, mě úplně dostala. A taky chápu, že při každé repríze je pokaždé má nebohá sestra na prášky.

Vše začalo nenápadně. To, když se Honzík objevil ve dveřích s červeným nočníkem v ruce. Ve tváři měl přitom výraz člověka, jenž právě zažívá nirvánu. Naopak jeho matce viditelně poklesla čelist. „E,e!“ prohlásil Jeník a začal si sundávat kalhoty. Pak s graciézností zkušeného striptéra ze sebe doslova serval plínku a řečeno slovy klasika odhodil ji v dál. V mžiku seděl na nočníku a stejně rychle se zvedl. „E,e?“ pronesl tázavě. Neznalá babička se vrhla k nočníku, do něhož se Jeníček, patrně v očekávání jistého nálezu, s nadějí koukal. „Ale vždyť tady nic nemáš,“ prohlásila zklamaně a položila nočník na zem. Ve stejném okamžiku se na něj po vzoru Kamikadze doslova vrhl můj mladší synovec. Scéna se v několikasekundových intervalech opakovala s tím rozdílem, že zhruba po desti minutách se za velkého jásotu podařilo zkoumanému dítěti vycedit několik kapek, což rodina ocenila uznalým potleskem. Nerad to říkám, ale nejvlažněji tleskala Honzíkova maminka. Věděla proč. Dítě, povzbuzené nadšením okolí, se znovu s vervou vrhlo na nočník. Pak vztyk, „E,e?“, kontrola, rychlé zasednutí – a dál to znáte.

 

Nemá nás rád?

Po další čtvrthodině se má sestra rozhoupala k zoufalému kroku. První pokusy nedovolit Jeníčkovi znovu usednout na nočník, nedopadly dobře – byl rychlejší. Teprve po několika minutách se jí podařilo jej zachytit tak, že zůstal prdelkou pár centimetrů od vysněného cíle. „Kdyby nás tak viděla Džamila,“ pravila má vlastní sestra a patrně narážela na to, že by se paní ministryně pozastavila nad jejím jednáním, které doslova hraničí s týráním dítěte. To, když se zoufale se vpouzejícímu a řvoucímu potomkovi, položenému na zádech vedle nočníku, dlouhé minuty pokoušela dát plínku. „A to mi dělá několikrát denně, já nevím, kde na to přišel,“ postěžovala si přitom.

Musím říct, že mám pro svou sestru slabost, a tak jsem jí rudnoucího Jeníčka přidržel. Pohlédl si mě pohledem, který nelze označit jinak, než vražedný. Vyčetl jsem v jeho očích, že tohle si bude dobře pamatovat. Babička zase zmizela i s nočníkem. Marně ho Honzík hledal. Není divu, že o chvíli později nás vyrušily rány do dveří. Jeníček stál u venkovních dveří do bytu, bušil do nich pěstičkami a pokoušel se dostat ven. Asi se mu s námi nelíbilo…

 

K smrti vyděšený adjunkt

Věci se samozřejmě dějí i okolo Jakoubka. Po přečtení dalších řádků jistě pochopíte, že vás nemohu ošidit o líčení toho, jak si zahrál mysliveckého adjunkta. Jak už jsem se byl zmínil, mezi oběma bratry je jeden podstatný rozdíl. Zatímco Jeníček je věčný optimista, který nešetří úsměvy, Jakoubek je odmalička skeptik. Je naprostým mistrem ve využívání slovního spojení „už nikdy“. Například, když nám po obědě se slzami v očích sdělí, že už nikdy nebude se strejdou Markem koukat na Večerníčka, popřípadě, že díky tomu, že je operaci, si už spolu nikdy nebudeme hrát. Když jsme mířili do Babiččina údolí, kde pravidelně ožívají postavy z legendární Babičky, vůbec se netvářil optimisticky. Vyjádřil sice přání, že by se tak rád stal adjunktem, kterého si z davu dětí na začátku svého vyprávění vybere pan myslivec, aby mu pohlídal jeho psa, ale současně se netajil temnou předtuchou, že o něj stejný myslivec ani okem nezavadí. Další ránu dostalo jeho sebevědomí ve chvíli, kdy jsme dorazili ke Starému Bělidlu a myslivec nikde. Naštěstí (naše) babička zjistila, že ochotníci mají přestávku a baští kyselo. A mezi nimi naše trumfové eso – sousedka, která v představení taky účinkovala. „Jarča vzkazuje, že myslivec o Jakoubkovi ví, tak si ho vybere,“ pravila (naše) babička spokojeně. A skutečně, pan myslivec si Kubíka, kterého jsem mu pro jistotu nenápadně nacpal doslova pod ruku, hned pozval k sobě. Viděli jste někdy životního pesimistu, kterému se nesplní jeho nejhorší očekávání? My ano. Naštěstí pejsek už byl z vedra tak zmořený, takže se hlídal sám. Adjunkt si totiž vybíral volno. Prakticky to vypadalo, že Jakoubek sice držel vodítko, ale víc ho zaujalo letadlo, které cvičilo akrobacii na nedalekém letišti a pravidelně nad Starým Bělidlem přelétávalo. Na konci však došlo ke skutečnému dramatu. „Vy teď běžte za Babičkou a my s Jakoubkem se teď vydáme na zámek za paní kněžnou, abychom se na čtrnáct dní ohlásili do služby, viď Jakoubku,“ pravil myslivec a vzal mladého adjunkta za ruku. Kubík ožil a nesouhlasně zakroutil hlavou. „V tom momentě přiskočila (naše) babička a zděšeného vnuka vysvobodila. Křečovitě se jí držel ještě ve chvíli, kdy ho strkala do první řady mezi děti, které se posadily na zem, aby si poslechly pohádku z úst (cizí) Babičky. Představa, že si pro něj přijde myslivec a on bude odvlečen do knížecích služeb, se mu ani náhodou nelíbila.

 

Jak se vyrovnat s popularitou?

„Tak jsem říkala Zdeně, že byl Jakoubek na operaci a ona mi na to povídala, že to samozřejmě ví, že čte Strýčka,“ líčila mi postřeh naší dlouholeté kamarádky sestra Regina. Zatímco s Jakoubkem zatím popularita nemává, Honzík dávno pochopil, jak se má chovat hvězda. „Koukal se se mnou na časopis, viděl svou fotku a nadšeně volal ´mimi, mimi´. Za chvilku přijdu a koukám, Honzík celou tu fotku počmáral,“ dodala. Nevím, co na tom vidí divného. Všichni samozřejmě chápeme, co chtěl Jeníček udělat. Jako každá správná hvězda se pod svůj snímek podepsal.

Své tajemství mi při odjezdu svěřil i Jakoubek. „Strejdo Marku, víš, že mi babička řekla Marečku. Víckrát,“ zdůraznil a čekal, co já na to. „Tak to jsme si asi hodně podobní, vysvětlil jsem mu bez toho, že bych babičku práskl, že mi dvakrát během víkendu řekla pro změnu Jakoubku.

Další tajemství si pro vás necháme na příště.

Po prázdninách se na vás s Jakoubkem i Jeníčkem zase těšíme.

 

Strejda Marek      

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo