Deník strejdy Marka 13 PDF Tisk Email
Napsal uživatel Lucie Přibylová   
Čtvrtek, 11 Březen 2010 00:00

dan_motorkaNic proti rodičům, ale deníků pyšných otců a matek jsou plné časopisy. A přitom role strýčků a tet je pro zdravý vývoj dítěte minimálně stejně důležitá.

Musím říct, že bych nevěřil, kolik sadistů se skrývá mezi strýčkami a tetami a dokonce i mezi zdánlivě milujícími rodiči! Usoudil jsem tak z velikého ohlasu na minulý díl, konkrétně na hru Na orla. A protože jsem byl během minulého měsíce několikrát vybídnut k tomu, abych ve výčtu moderních akčních her pokračoval, postupně vás s nimi seznámím.

 

Synovec v trojobalu

Začněme jednou, které říkáme Na řízek a která se bude líbit zejména aktivním hospodyňkám. Hned pochopíte proč. Jakoubek (ve vašem případě samozřejmě vaše dítě, či váš synovec) se během chvíli změní v klasickou českou slavnostní krmi. Děláme s ním v podstatě totéž, co s kusem flákoty.

Nejprve maso pořádně naklepeme. Zkušeným hospodyňkám nemusím doufám připomínat, že po obou stranách. Maso tak postupně změkne a po jisté době sebou přestane i zmítat. V této souvislosti připomínám - jedná se pouze o hru! Ačkoliv se snažíme být přesvědčiví, nepoužíváme paličku na maso, stačí ruce. Dál synovce (hra vypadá drasticky, samozřejmě můžete použít i neteř, ale jen na vlastní nebezpečí) vložíme do trojobalu.

V této souvislosti bych rád, jako vysloužilý pedagog, upozornil na výchovnou část této radovánky. Dítě (případně ti, kteří hře přihlížejí) se postupně dozvědí, z čeho se skládá vlastní trojobal a v průběhu přípravy „oběda“ zdůrazníme jeho pracnost. Maminky rozvětvených rodin tak získají větší uznání. Má to i druhý dopad – otce v okamžiku balení řízků už v kuchyni neuvidíte. Nesmíme zapomenout na smažení! Řízek opatrně převracíme ze strany na stranu, aby se nepřipálil, několikrát do něj píchneme vidličkou (zase jen jako), abychom vyzkoušeli, jestli už je řádně propečený.

Mimochodem, příště si dáme Na kočku a myš. To je teprve saďárna.

 

Na jizvu bude balit holky

Jak už jsem se zmínil minule, my s Jakoubkem budeme muset na nějakou dobu naše hrátky přerušit, nebo alespoň minimálně zmírnit. Kuba se totiž chystá pod nůž. Jako správný hypochondr to také hluboce prožívá. Já s ním na rozdíl od některých členů domácnosti naprosto soucítím. Babička tvrdí, že je to tím, že jsme hypochondři oba. No, něco na tom asi bude. Na druhou stranu z téhož důvodu vím, že se ze svého nekonečného utrpení bude snažit vytřískat co nejvíc. Mám pocit, že z toho mají obavy i ostatní členové rodiny, kteří nevydrželi a dárky postupně léčili daleko menší rány, než je pár stehů pár centimetrů od pindíka.

Znovu se v té souvislosti vracím k tomu, že zvláště ženy nedokážou své synovce řádně motivovat. Díky mě se Kubík už nemůže dočkat, až zase po operaci a úspěšné rekonvalescenci půjde do školky a bude balit na jizvičku holky. Strejda Marek to přece musí vědět, když má taky operovanou kýlu. Bohužel ženská část rodiny mi jen dokáže podrývat přirozenou autoritu. Prý to strejda Marek nemůže vědět, jelikož do školky nechodil.  Úplně zbytečné, nemyslíte?

Mimochodem být hypochondrem není zase až tak úplně špatné. I babička připouští, že je-li Jakoubek opravdu nemocen, ochotně polyká sirupy i prášky, které mu předepsala paní doktorka a maminka mu je předá. To má taky po mně. Pamatuju si, jak jeho babička byla na omdlení, když mi, jako malému klukovi, dala velký acylpyrin a já ho spolkl bez jediné kapky vody. Pašák!

 

Musí malovat podle mě!

Musím říct, že role strýčka má jednu velikou výhodu. Se synovcem (neteří) se nevidíte každý den (a tudíž si vzájemně nelezete na nervy) a jste-li navíc obdařeni pedagogickým talentem, stanete se bez větší námahy nedotknutelnou hvězdou, o jejíž názorech a zejména schopnostech se nepolemizuje. A to kolikrát i v oborech, v nichž byste si to nikdy nedokázali představit. Kupříkladu s výtvarnou výchovou jsem měl problémy už na základní škole a na gymnáziu jsem z ní dokonce dostal čtyřku. Pokud mě paměť neklame, dostal jsem čtyřku i za pštrosa, kterého mi nakreslila kamarádka – budoucí učitelka kreslení, oblíbená a protěžovaná studentka pana profesora. Teď? Mezi dvěmi domácnostmi putuje jako totální relikvie MŮJ obrázek vlaku! Všichni členové rodiny musí kreslit mašinku přesně podle mustru, který jsem namaloval JÁ.

Mnozí, jak jistě tušíte, můj úspěch neustáli. I děda, který má podobná privilegia v mé nepřítomnosti, si neodpustil poznámku, že on musel obrázek přemalovat v okamžiku, kdy zapomněl na uhlák za lokomotivou, kdežto mně to prošlo. Sestra si pro změnu postěžovala, že jsem zavinil kontrolu stavu silnice vedoucí k jejich nádraží, protože jsem ji zachvácen uměleckým transem, zapomněl na umělecké dílo umístit, a vysvětloval jsem to tím, že tam žádná cesta nevede. Prý teď několikrát jeli kolem a vždycky zjistili, že vede.

 

Prominul mi krávu

Důvodem samozřejmě nebylo mé opomnění, ale špatný stav této komunikace, kvůli němuž připomíná spíš lesní cestu, kterou jsem nemohl namalovat, nemaje ořezanou hnědou pastelku. Navíc jsem kladl Jakoubkovi na srdce, ať už tam raději s maminkou nejezdí, jelikož by si mohli vymlátit kola.

Vzápětí se přidala babička. Poté, co jsem byl synovcem veřejně pochválen, jak jsem, na rozdíl od ostatních, skvěle namaloval hned několik druhů požadovaných cisternových vagónů, se mi pokusila lstivě namydlit schody upozorněním, že na jedné z nich není požadovaný nápis „mléko“, ale „pivo“, což její vnuk vysloveně zakázal. Následující stížnost, že na dalším vagóně je napsáno Milka Bů, byla zamítnuta s tím, že kráva dává mléko. Chytrý to synovec! Hned mě pověřil dalším úkolem. Namalovat vzorový nákladní vlak s vozy vezoucími písky a další sypké materiály. V nejbližší době se chystám na nějaké pěkné nákladové nádraží. Nemůžu přece Jakoubka zklamat.

 

Jak jsem potkal sestru

Neměl bych ale zapomínat ani na malého Honzíka. Už i proto, že se mi díky němu stala hrozně zvláštní věc. Šel jsem po chodbě našeho bytu, když kolem mě přeběhlo mimino, zastavilo se, otočilo hlavu a krásně se usmálo. Úplně jsem strnul. Kde se tady vzala moje ségra? Je zvláštní, jak pracuje lidský mozek… Vůbec vás v tu chvíli nenapadne, že ze sestry už je dávno maminka, sedí ve vedlejším pokoji a už jí rozhodně není rok a něco, jako tomuhle prckovi. A že se na nás zubí kluk, i když si ho, k nevelké radosti jeho mamky, pořád pletou s holčičkou. Ale co nadělá, když má úplně stejné oči a stejný rošťácký výraz ve tváři, jaký měla ona.

Když mi došlo, na koho se koukám, úplně jsem propadl panice. Schizofrenie – to mi ještě scházelo. „Ale to je možný, žes potkal vlastní sestru. Když jsme se sem přistěhovali, bylo jí o čtvrt roku víc, než je teď Honzíkovi,“ nepřekvapilo mé zjištění babičku. A opravdu prý před těmi vypadala úplně stejně jako teď její syn.

Mimochodem, my se spolu setkáme zase za 14 dní.

Strýček Marek

 
 
Stavění puzzle pomáhá rozvíjet mnohé dovednosti nejen u dětí

01Pro starší generace přináší puzzle možnost podpořit mozkovou aktivitu, postará se ale také o zábavu. Puzzle pomáhají nejen hravě a zábavně rozvíjet tvořivé dovednosti a jemnou motoriku, ale podněcují také zvídavost, touhu po dosažení cíle i radost z dokončeného díla.

 

Celý článek...

Kam s dětmi

Divadla
Kina
Města
Zoo